načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 100 nejlepších hororů - Miloslav Švandrlík

100 nejlepších hororů

Elektronická kniha: 100 nejlepších hororů
Autor:

- Miloslav Švandrlík je nejen velmistrem humoru. Je doma i mezi draculy, upíry, krvelačnými bestiemi a nejrůznějšími monstry.  Přímo blaze mu je o půlnoci na hřbitově, na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2007
Počet stran: 520
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 stran barevné obrazové přílohy: ilustrace, portréty
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrace Jiří Winter - Neprakta
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Epocha, 2004
ISBN: 978-80-863-2847-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Miloslav Švandrlík je nejen velmistrem humoru. Je doma i mezi draculy, upíry, krvelačnými bestiemi a nejrůznějšími monstry.  Přímo blaze mu je o půlnoci na hřbitově, na opuštěné samotě, ve starém zámku nebo v černočerném lese. Těmto lokalitám a jejich obyvatelům již léta věnuje neutuchající pozornost a dokladem jeho zájmu je řada povídkových knih, jejichž ústředním tématem je napětí a strach a hrůza a děs. Miloslav Švandrlík je neobyčejně vynalézavý ve strašení a nahánění husí kůže. Antologie jeho nejlepších hororů je toho přesvědčivým důkazem. Bát se se Švandrlíkem je čtenářským požitkem, který ovšem nevede k deportaci na psychiatrickou kliniku, ale ke čtenářskému maratonu, dokud se nepročtete až na konec. V této knize se lze  bát a potěšit stokrát. A jak jinak než s humorem!

Ilustrace Jiří Winter-Neprakta

 

Zařazeno v kategoriích
Miloslav Švandrlík - další tituly autora:
To v pohádkách nebylo! -- Z archívů krále humoru To v pohádkách nebylo!
Přesýpací strejda Přesýpací strejda
Sek a Zula - Pravěk ve slavném komiksu pro děti Sek a Zula
Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky
Čertova bažina -- 3x 100 hororů II. Čertova bažina
Koktavé strašidlo 3 x 100 hororů - kniha III. Koktavé strašidlo 3 x 100 hororů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NAKLADATELSTVÍ

C

POCHA

10 0

NEJLEPŠÍCH

HORORŮ


Text © Miloslav Švandrlík, 2004, 2007

Illustrations © Jiří Winter-Neprakta, 2004, 2007

Photographs © Vlastimil Malaska, 2004, 2007

Typography © Karel Kárász, 2004, 2007

© Nakladatelství Epocha, 2004, 2007

ISBN 978-80-87027-47-9

Výběr povídek provedli

Stanislava Findejsová a Miloslav Švandrlík.

Ilustrace Jiří Winter-Neprakta.

Fotografie Vlastimil Malaska.

Přebal, vazbu s použitím ilustrací

Jiřího Wintera-Neprakty

a grafickou úpravu navrhl Karel Kárász.

Odpovědná redaktorka Blanka Kroupová.

Vydalo Nakladatelství Epocha s.r.o.,

Kaprova 12, 110 Praha 1, v roce 2007.

Druhé vydání.

Sazbu, scany a litografie zhotovilo

studio AG Design, spol. s r. o.,

Blažovského 543, 149 00 Praha 4.

Vytiskl Akcent tiskárna Vimperk s.r.o.

Špidrova 49, 385 01 Vimperk


OBSAH

Předmluva ....................................9

Důkaz ze záhrobí aneb Poslední zločin markýze de Sade .......11

Druhý svědek..................................15

Dobrý rádce...................................18

Turkmenský vlkodav..............................21

Viselcova intervence..............................25

Loupež......................................32

Ne zcela běžný proces............................ 35

Imbecil......................................37

Negalantní amant............................... 44

Konec čistotného pána............................ 46

Lojza.......................................51

Bílý mužíček.................................. 55

Když to nevyjde................................ 62

Pytlák...................................... 65

Sací koš..................................... 73

Bláznivý Lorenc................................ 77

Malý soukromý hřbitov............................82

Doktor Domián.................................90

Zlý trpaslík Otomar.............................. 95

Břitva......................................101

Parte...................................... 108

Svíčka na marách.............................. 110

Žert krásné nebožky............................. 113

Takový krásný sklep.............................117

Přirozené vysvětlení............................. 122

Draculův švagr................................ 127

Zjevení u Botiče............................... 133

Geniální plán................................. 137

Árie.......................................141

Farářova rada................................. 150

Zvuková transfuze.............................. 154

Experiment v myslivně........................... 159

5


Sen....................................... 162

Náhrobní kameny...............................165

Zvědavost................................... 172

Upírův krátký život............................. 176

Médium.....................................179

Milenka mrtvého...............................186

Smrt výrobce rachejtlí............................190

Domek v údolí................................ 195

Zubatý Matěj................................. 199

Nesprávné tělo................................ 202

Návrat do vlasti................................213

Úplňky v Kutné Hoře............................ 216

Uškrcená laborantka.............................222

U Matěje Šenkýře...............................225

Ďábel z Kujče.................................229

Králíci se nedočkali............................. 236

Poprava na Krambergu........................... 240

Pruský palaš..................................247

Ideální gorila................................. 256

Hodnotná strava............................... 259

Modrá voda.................................. 264

Suverén.....................................272

Othello až za hrob.............................. 277

Historické poslání.............................. 283

Imitátor.....................................286

Vlkodlak měl smůlu............................. 289

Pohřební vůz................................. 295

Rakev do domu................................303

Mejdan.....................................310

Když se měsíc šklebí............................ 314

Mňoukavý hotel............................... 316

Filmová zkouška............................... 319

Mstivý šašek..................................326

Kaplička.................................... 330

Ježíšmarjá!...................................334

Kníže hrůzy.................................. 339

6 100 NEJLEPŠÍCH HORORŮ


Kibic.......................................341

Děda pod jabloní............................... 347

Okno do hřbitova...............................349

Monstrum....................................353

Někdy to nevyjde...............................357

Obchodnice s nadějemi............................361

Raz ťa podrežem................................365

Pacient......................................367

Ryšavý kovář..................................374

Pták smrti....................................380

Návrat......................................384

Tajemství hřbitova.............................. 387

Sokolí hnízdo..................................406

Stradivárky...................................410

Proč mě zachránil?.............................. 415

Guláš...................................... 420

Kulturní pracovník.............................. 425

Jeden musel zemřít..............................428

Varování ze záhrobí............................. 432

Nepožádáš manželky přítele svého.................... 437

Pavouček....................................448

Příležitost................................... 452

Zrušený vlak..................................460

Vražda slečny Švejdové........................... 463

Trochu nešťastná záliba...........................468

Trestající anděl................................ 471

Kostlivec z Černého močálu........................ 476

Nebezpečná trasa............................... 481

Trojbarevná Penelopé............................ 490

Staré hodiny.................................. 495

Zcela nezbytná vražda............................ 498

Trojí leknutí Roberta Brůny.........................509

Horory M. Švandrlíka ve filmovém zpracování............. 518

Obsah 7


8 100 NEJLEPŠÍCH HORORŮ


9

Předmluva

Jsou lidé, kteří se hororů děsí a jsou jimi znepokojeni. Neprávem. Horor je pikantní literární útvar pro lidi vyrovnané, spokojené a mírně znuděné. Nehodí se pro ty, kteří žijí ve stresu či neštěstí a kolem nichž se hromadí katastrofy. Pro ty jsou horory jen dalšími hřebíčky do rakve.

Čím je ale člověk šťastnější, najedenější, znuděnější a bezkonfliktnější, tím spíše zatouží po změně, kterou může být chvíle strachu a hrůzy. Pochopitelně nesmí jít o jev nevratný a děs, kterého se nezbavíme. Ti, kterým bezprostředně nic nehrozí, se rádi bojí. S rozkoší se tetelí strachem. Mám s tím své dávné zkušenosti.

Jako zdravé a spokojené dítě jsem býval často večer sám doma. Rodiče hráli ochotnické divadlo a buď zkoušeli, nebo schůzovali. V té době jsem se programově a velice rád bál. Zalezl jsem pod peřinu a představoval si, že mi hrozí smrtelné nebezpečí. Každé zapraskání, zašustění nebo mňouknutí kočky provokovalo a jitřilo mou fantazii. Rozliční duchové, netvoři a bubáci se houfovali, aby zahájili neúprosný útok. Na chodbě před mým pokojem stál umrlec ze Svatební košile, babizna z pohádek bratří Grimmů a nesmrtelný Kostěj. Všichni si na mne brousili zuby a hodlali zmařit můj mladý život.

Tak to pokračovalo i v následujících létech. Kdykoliv jsem byl, jak se dnes říká, v pohodě, zatoužil jsem po nových hrůzných zážitcích. Prožíval jsem katastrofy, bojoval s příšerami, padal do hrobů a prchal před upíry. Bylo to nádherné!

Kdykoliv se ale životní situace zhoršila, změnil se i vkus. Bolesti, strasti, neúspěchy či deprese rázem zaplašily veškerá strašidla. Člověk, který se ocitne na samém okraji propasti, nepotřebuje, aby mu někdo ze zálohy strčil do zad. Tady jde veškerá škodolibost stranou a terapie musí být změněna.

Tohle mám vyzkoušené, dokonce i jako autor. Horory mohu psát jen tehdy, když se cítím náramně dobře a děsím lidi, kteří tím nejsou zaskočeni.

To však rozhodně neznamená, že na své bubáky nevěřím! Že si s nimi jen tak pohrávám, nebo si je dokonce vymýšlím! Z toho mě opravdu nikdo nesmí podezírat. Jsem s nimi dokonce jedna ruka, ale na scénu je


pouštím obezřetně. Ani upíři a vlkodlaci si přece nemohou dělat to, co

sami chtějí. I oni musí respektovat nějaká pravidla. Jejich úkolem je stra

šit, seznamovat čtenáře s tajemnými silami a přesvědčovat je, aby co nej

rychleji odhodili omšelý a zvetšelý materialistický balast. Kdo to ales

poň na chvíli nedokáže, neměl by horory číst. Nemůže totiž prožít tu

zvláštní rozkoš z toho, když se mu za krk posadí Hrůza a milosrdně mu

stiskne hrdlo. Je to stejně báječný pocit, jako když propadneme bujnému

veselí, které nás vytrhne z beznadějného smutku. To však je nutno vy

zkoušet, a my to můžeme pouze doporučit.

10 Předmluva

Březen 2004


DŮKAZ ZE ZÁHROBÍ

aneb

Poslední zločin markýze de Sade

Snad už po padesáté byl pan Trubač zván na spiritistickou seanci, a vždy bezúspěšně. Je to všechno naivní mysticismus, odpovídal, nebo cílevědomý podvod. Posmrtný život je nesmysl, neboť člověk je pouze organizovaná hmota. Kdo říká něco jiného, ten lže. Kdo lže, ten krade. A se zloději nemám zapotřebí se stýkat! Pan Trubač byl zásadový člověk. Padesáté první pozvání však přišlo zcela nečekaně od kypré vdovy Slavíčkové. Tato dáma se panu Trubačovi velice zamlouvala, neboť z ní dýchalo živočišno a ani v nejmenším nepřipomínala nedomrlé stíny posmrtného života. Leč i ona zřejmě propadla mystice a značně jí holdovala.

„Pane Trubač,“ říkala mu, „inteligentní člověk nemá mít předsudky. Ba právě naopak. Jeho povinností je podívat se na vše vlastníma očima a stavět argument proti argumentu.“

„Člověk je organizovaná hmota,“ hučel pan Trubač, „to věděli už klasici, a já to vím rovněž. Pro mne existuje pouze věda!“

„Máme teď nové médium,“ předla vdova Slavíčková, „je to promovaná filoložka a velice milé děvče. Máme s ní nesmírné úspěchy a duchové velikánů přicházejí jako na objednávku. Minulý týden s námi pohovořili Goethe, Shakespeare, Edgar Wallace a Mozart. V pondělí nás navštívili Cervantes, Hitler, Eliška Krásnohorská a Konfucius. Všichni k nám promlouvali ústy našeho média.“

„Podvod,“ mávl rukou pan Trubač. „Promovaná filoložka – už to ve mně budí podezření. Nesmysl, humbuk, šálení smyslů!“

„Ale někteří velikáni se zhmotnili!“ triumfovala vdova. „Z uší média proudila bílá pára, vznášela se nad jeho hlavou a dostávala obrysy lidské postavy.“

„Přelud, halucinace, klam!“ odtušil pan Trubač.

„Ale proč se nepřesvědčíte?“ zaúpěla paní Slavíčková. „Zvu vás srdečně na dnešní seanci. Nebo se snad obáváte, že by tam váš materialismus vzal zasvé?“

„Já že se obávám?“ zvolal pan Trubač. „Mé názory nemohou být vyvráceny, neboť stojí na vědeckém podkladě. Té seance se zúčastním

11


12 100 NEJLEPŠÍCH HORORŮ

a odhalím podvody, ať je bude páchat kdokoliv. Madam, dnes večer mne

můžete očekávat!“

Seance u vdovy Slavíčkové se zúčastnilo dvanáct lidí obojího pohla

ví. Přítomní byli většinou starší, vážení občané, oblečení jako na koncert

České filharmonie. Pergamenové tváře, obřadné potřásání rukama a teo

retické úvahy o posmrtném životě, to pana Trubače vydražďovalo až

k nepříčetnosti. Pouze díky diplomacii vdovy Slavíčkové neexplodoval

a nevybílil to mystické hnízdo jako venkovskou hospodu.


Potom přišlo médium. Bledá dívka s rozpuštěnými černými vlasy vplula do pokoje, jako by pro ni neexistovala zemská přitažlivost. Pokynula všem hlavou, nepatrně se usmála a posadila se do čela kulatého stolu. To byl povel i pro ostatní. Společnost si sedla kolem stolu a sousedé se vzali za ruce. Pan Trubač seděl vedle vdovy Slavíčkové, zatímco z druhé strany se chápal jeho ruky trudovitý pán s šedivým ježkem. Pak někdo zhasl světlo.

„Počkat!“ vykřikl pan Trubač. „Proč se zhasíná? Rád bych si ty duchy pořádně prohlédl!“

Kdosi mu netrpělivým hlasem vysvětlil, že nejen každá hra, nýbrž i každý vážný experiment má svá pravidla. I řada živočichů potřebuje noc ke svému intenzivnímu životu a s duchy je tomu nejinak. Nemůžeme jim předpisovat, jak se mají chovat, ale sami se musíme přizpůsobit jejich možnostem.

Pan Trubač cosi zamumlal, ale ucítil stisk ruky vdovy Slavíčkové a to ho přimělo k tomu, že zmlkl.

Zato začalo mluvit médium. Křehká promovaná filoložka nejprve delší dobu vzdychala a propadala extázi, aby posléze pronesla hlubokým mužským hlasem: „Býval jsem zvyklý na vybranější a zajímavější společnost, než je tato. Je trapné být otrokem otroků, i když za jistých okolností si člověk nemůže vybírat.“

V místnosti to zašumělo nevolí.

„Tohle přece není Jan Neruda!“ zvolala jedna z dam. „A my s manželem jsme na něho intenzivně mysleli!“

„Kdo jsi, duchu?“ zahýkal kdosi. „Rci nám své jméno!“

„Jsem markýz de Sade,“ odvětilo médium, „a ačkoliv duchové nemají tak vyhraněné chtíče jako lidé, způsobilo by mi dost radosti, kdybych vám mohl do kávy nasypat arzén a chvíli sledovat vaše zažívací potíže.“

„Pane Sade,“ zamumlal mužský hlas, „my sice nejsme šlechtici, ale na rozdíl od vás víme, co je slušnost, pořádek a morálka. Vyvolali jsme vás pouze z vědeckých důvodů.“

„Ze stejných důvodů bych z vás za živa stahoval kůži,“ odpověděla promovaná filoložka nádherným hlasem.

„Pane Sade,“ zašvitořila jakási dáma. „Mohl byste se zhmotnit? Udělejte nám to k vůli!“

Důkaz ze záhrobí 13


Médium proneslo sprosté slovo, ale pak se děly velice podivné a zá

hadné věci. Z ucha promované filoložky se počalo řinout cosi mléčně bílého, stoupalo to nad hlavu jako kouř a začalo se to srážet v obrazec, který se ustavičně měnil, rostl a mohutněl, až konečně nabyl obrysů lidského těla. Tato podoba ovšem nebyla dokonalá. Spíš to připomínalo krejčovskou pannu, pohupující se ve volném prostoru a zcela ignorující

zemskou přitažlivost. Společnost zahučela překvapením a posvátnou hrů

zou. K tak znamenitému a přesvědčujícímu zhmotnění v této místnosti

dosud nedošlo. I pan Trubač byl v prvním okamžiku šokován. Valil na ten

div oči, svíral křečovitě ruce svých sousedů a přetěžce dýchal. Ale pak si

vzpomněl na vědu a na své zásady.

„Podvod!“ vykřikl nepřirozeným hlasem. „Šalba a mam! Posmrtný ži

vot neexistuje! Člověk je organizovaná hmota!“

V tom okamžiku to mlasklo. Pan Trubač obdržel důkladnou facku,

ačkoliv ani jeden ze sousedů nepustil jeho ruku. Bylo to nesmírně prapodivné.

„Facka není žádný argument!“ zvolal pan Trubač. „A já na pouťové

triky nenaletím! Z toho jsem již vyrostl! Jste-li pan Sade, tedy mi to dokažte způsobem, o němž bych absolutně nemohl pochybovat. Za svého života jste hýřil nápady, prokažte tedy svou originalitu i po smrti!“

Nastala chvíle hrozivého ticha. Přítomní tuhli děsem nad Trubačovou

odvahou a markýz zřejmě připravoval nesporný důkaz, který na něm byl

požadován. Pak se ozval řezavý smích. To, že vycházel z hrdla něžné dív

ky, znásobovalo panující hrůzu. I pan Trubač se proti své vůli začal chvět.

A znovu ten neklidný, krutý a ďábelský smích, jakého je schopen jen ne

tvor nebo satan.

A pak se to stalo. Vdova Slavíčková zachroptěla, pustila ruce svých

sousedů a zhroutila se na židli.

„Světlo!“ vykřikl pan Trubač. „Rozsviťte světlo!“

Trvalo to několik vteřin, které se zdály věčností. Pak se rozsvítil lustr

a veškeré nepřirozeno naráz zmizelo. V čele stolu se probouzela promo

vaná filoložka a nechápavě mžourala očima. Zájem přítomných však pat

řil vdově Slavíčkové, která doslova visela na své židli a nejevila známky

života. Ani to nemůžeme očekávat od člověka, který má proříznuté hrd

lo. Na podlaze nedaleko kaluže krve ležela krásná zdobená břitva.

Přivolaní pracovníci kriminálky neměli mnoho práce. Břitva byla

14 100 NEJLEPŠÍCH HORORŮ


zcela nepochybně vražednou zbraní. A na její rukojeti s velkým vykládaným „S“ objevili kriminalisté zřetelné otisky jediného člověka. Patřily panu Trubačovi.

DRUHÝ SVĚDEK

Pan Sobol je koncentrovaná tajuplnost. Metafyzik, expert přes záhrobí a perfektní statistik zjevení, strašidel a upírů. Na vlastní oči viděl zakletého mnicha v bechyňském klášteře, rozmlouval s duchem Františka Palackého při spiritistické seanci v Jablonci a podle tvaru lebky dovede bezpečně určit budoucího upíra.

Upřímně řečeno, nikdy jsem pana Sobola nebral vážně, protože jsem člověk zemitý a nadto mám v úmyslu se počtvrté oženit. Starostí mám nad hlavu a tajnosti onoho světa mě vzrušovaly asi jako degenerace lesních včel v Brazílii a na území Latinské Ameriky vůbec, o čemž jsem se dočetl v jakémsi magazínu. Když mi však pan Sobol sdělil, že jsem budoucí upír, začalo mi to vrtat hlavou.

„Poslyšte, pane Sobol,“ řekl jsem, „takové věci se neříkají jen tak. Slovo není plácnutí do vody. Nařknete pracujícího člověka...“

„Jaképak nařknutí?“ zvedl obočí pan Sobol. „Neřekl jsem, že se dopustíte trestného činu, a nikdy bych nic takového nevypustil z úst. Z tvaru vaší lebky jsem ovšem usoudil na budoucí upírství a nesmlčel jsem vám to, abyste tomu mohl zamezit.“

„Ono tomu jde zamezit?“ divil jsem se.

„Ovšem!“ přisvědčil znalec záhrobí. „Jinak bych vás přece zbytečně neděsil. Stačí, aby se váš pohřeb konal žehem, a jste zachráněn. Upíři se rekrutují pouze z řad těch, kteří byli pochováni do země.“

Chvíli jsem usilovně přemítal.

„Nejsem přítel žehu,“ zamumlal jsem, „ale za jistých okolností bych byl ochoten ho podstoupit. Avšak je tu ještě jedna závažná věc, pane Sobol! Kdo mi může zaručit, že mluvíte pravdu? Že jen tak nefantazírujete? Můžete ten svůj názor nějak dokázat?"

„My vědci,“ řekl pan Sobol, „můžeme i zcela nesporné pravdy dokázat jen zřídkakdy. Jestliže věda tvrdí, že každých osmdesát miliard let

15


nastává exploze celého vesmíru, nemůže vás zcela přesvědčit, leda byste si na tu budoucí explozi padesát šest miliard let počkal. Když astronom prohlásí, že jeden z Marsových měsíců se zpožďuje za sto let o jednu vteřinu, těžko mu to vyvrátíte. A podobně je to i se mnou... Vyřkl jsem svou teorii a je na vás, jestli se dle toho zařídíte.“

„To byste taky mohl prohlásit, že se ze mne stane příští úterý krocan,“ zavrčel jsem, „a já abych ze starostí nevyšel.“

„Takové tvrzení by bylo krajně nevědecké,“ oponoval mi pan Sobol, „neboť metafyzika má své přísné a neměnné zákony. Právě tak jako matematika, fyzika a chemie. Já, který jsem na vlastní oči viděl zakletého mnicha...“

„Mohl jste mít halucinace!“ vykřikl jsem. „Abych takové věci stoprocentně uvěřil, potřeboval bych ještě alespoň jednoho svědka. Jestli mě seznámíte ještě s jedním věrohodným občanem, který viděl to, co vy, budu vám věřit každé slovo.“

„Pokusím se o to,“ pravil suše pan Sobol, „přijďte večer k Zelenému džbánu!“

Samozřejmě jsem se nemohl dočkat večera a sotva jsem do sebe vpravil zeleninový karbanátek s rýží, upaloval jsem do hospody. Sedl jsem si ke stolu v rohu lokálu a čekal jsem. Upíjel jsem pivo a pokukoval po velkých nástěnných hodinách. Pan Sobol zřejmě nijak nepospíchal. Teprve krátce po osmé hodině vstoupil do místnosti a přivedl s sebou vychrtlého staříka s horečnatým pohledem.

„To je můj přítel Martin Patočka,“ usmál se mile pan Sobol, „seznámil jsem ho s vaší nedůvěrou k mým poznatkům a on mě ujistil, že vás plně uspokojí.“

Podali jsme si ruce. Ačkoliv jsem si staříka prohlédl velice pozorně, nezjistil jsem na něm nic podezřelého. Vypadal poctivě a důvěryhodně.

„Tak to je váš druhý svědek?“ řekl jsem.

„Ano, to je můj svědek,“ odvětil pan Sobol. „Já sám se bohužel mu

sím vzdálit, neboť jsem dostal pozvání na velice zajímavou seanci.

Poroučím se, pánové!“

Osaměli jsme s panem Patočkou a já jsem čekal, kdy začne vyprávět.

Nedočkal jsem se. Stařík mlčky popíjel pivo, občas se na mne usmál,

a to bylo tak dalece všecko.

„Tak vy jste přesvědčen o existenci nadpřirozena?“ zeptal jsem se ko- 16 100 NEJLEPŠÍCH HORORŮ


Druhý svědek 17

nečně sám. „Věříte v duchy, upíry, strašidla a podobné věci?“ Pan Patočka němě přikývl.

„A mohl byste to nějak dokázat?“ otázal jsem se.

Následovalo nové přikývnutí. Jenomže přikývnutí není žádný důkaz a stařík se k vysvětlování rozhodně neměl.

„Víte, co si myslím?“ vybuchl jsem. „Že si s panem Sobolem ze mne děláte dobrý den!“ Rázně zavrtěl hlavou.

„Tak, proboha, mluvte!“ naléhal jsem. „Důkazy! Chci slyšet důkazy!“ Mlčel a vychutnával plzeňskou dvanáctku. Bylo mi jasné, že s tímto divným, mlčenlivým patronem nepohnu. Odevzdaně jsem se opřel o lenoch židle a čekal jsem.

Krátce po jedenácté hodině se náhle zvedl ze židle. „Zaplaťte,“ řekl suše, „půjdeme!“

„Kam teď...?“ podivil jsem se, ale zaplatil jsem.

Vyšli jsme na ulici. Byla pustá a temná, naproti v zahradě se rozštěkal pes.

„Doprovodíte mě laskavě?“ zeptal se stařík celkem zbytečně. „Nemám to daleko.“

Pokrčil jsem rameny, neboť se mi nezdálo, že by mě mohl ještě něčím překvapit. Tím spíše, že i nyní byl skoupý na slovo. Šli jsme mlčky liduprázdnými ulicemi. Trochu mě překvapilo, když zahnul ke hřbitovu,


ale následoval jsem ho bez odporu. Jen mi začalo o poznání rychleji bít

srdce. Došli jsme k hřbitovní zdi.

„No, já jsem doma,“ řekl. „Děkuji vám za příjemný večer.“

Otevřel jsem překvapením ústa. „Jakto doma? Jste snad hrobník?

Nebo...?“

Ale stařík mě nenechal dlouho na pochybách. Jako by neexistovala

zemská přitažlivost, přenesl se lehce přes plot a jako nůž do másla se

vnořil do hrobu pod mohutným kaštanem. Hlína se za ním zavřela jako

hladina jezera.

Zůstal jsem chvíli stát jako přimrazen. Vtom padl na pomník odlesk

pouliční lampy a já jsem mohl s námahou přečíst: MARTIN PATOČKA

✝ 16. V. 1952.

DOBRÝ RÁDCE

Marčík se vděčně díval na obraz strýce Eduarda a nemohl se ubránit

slzám dojetí. Eduard Marčík byl skvělý a mimořádně nadaný muž. Komunisté ho zbavili jmění, domů i továrny, a on si dovedl poradit. Vyznal se v motorech, byl organizačně zdatný, s každým se dovedl domluvit a odpočíval, jen když měl smrt na jazyku.

Měl také mimořádný cit pro rodinu a každým okamžikem cítil zod

povědnost k jejím členům. Když zemřel jeho bratr, pomáhal vdově a staral se o děti jako o vlastní. To mohl potvrdit zejména Mirko Marčík, který se rozhodl pro uměleckou dráhu. Když řekl strýci, že chce studovat baletní oddělení konzervatoře, starý pán se trochu pobavil a ušklíbl.

„Kdybychom žili v normálních časech,“ řekl, „asi bych ti polámal no

hy, abys na to nemohl ani pomyslet. Dneska je to ale to nejlepší, co můžeš udělat. Budeš poskakovat po jevišti bez většího nebezpečí, že tě zavřou jako třídního nepřítele. Umělectví se v této době vyplácí.“

Tak dostal Mirko Marčík strýčkovo požehnání, což se rovnalo přísli

bu, že dostuduje bez finančních problémů. Se strýčkovou velkorysostí se dalo počítat.

Mirko si neměl na co stěžovat. Strýc nepřekypoval nadšením ani

obdivem k synovcovu talentu, ale svědomitě ho vydržoval.

18


„Budeš prvním baleťákem v naší rodině,“ poškleboval se při tom, „a když jméno Marčík neuvidím na vývěsním štítu solidní firmy, přečtu si ho aspoň na plakátu. Ale taková je doba a já nemám právo proti tvému hopsání mocensky zasáhnout. Ale jak už jsem ti řekl, za normální situace bych ti bez výčitek svědomí přerazil nohy!“

Mirko se při těchto slovech usmíval, protože normální doby v této zemi nikdy nenastanou. Bude-li usilovně pracovat, může se někdy stát zasloužilým umělcem, ale nikdy kapitalistou.

Konzervatoř Mirko dokončil několik týdnů po strýcově smrti. Nemohl jej tudíž pozvat na předváděčku své první velké role. Strýc si nepřečetl ani pochvalné kritiky, označující Mirka za objev roku. Je ovšem otázka, jak by na to reagoval. Balet rozhodně nepatřil k jeho prioritám a tanečníky nepovažoval za elitu národa. Zřejmě by tu slávu odbyl přezíravým či shovívavým úsměvem.

Mirko Marčík se s elánem vrhl do uměleckého života. Ale krátce poté došlo k nečekané změně, kterou málokdo předpokládal. Po sametové revoluci v listopadu 1989 se situace začala vracet tam, kde byla před čtyřiceti lety. Došlo k restitucím a nápravě majetkových křivd.

Mirka to dokonale zaskočilo. Nic podobného jej ani ve snu nenapadlo. Rodinný majetek už dávno oželel, pokud se tím vůbec kdy zabýval. Žil jen pro své umělecké poslání a největší rozkoší pro něj bylo mít hlavu v oblacích. Toužil po dalších uměleckých úkolech, při jejichž plnění pociťoval bezmeznou slast. Ale životním realitám nemohl dost dobře uhnout. Bylo třeba převzít kdysi ukradený majetek a rozhodnout, jak s ním naložit. Proto také nyní stál před strýcovým obrazem, jako by se s ním chtěl poradit.

„Strýčku,“ mumlal poněkud provinile, „zřejmě mou reakcí na společenské změny nebudeš nadšen. Vždycky jsi byl ke mně štědrý a velkorysý. Celkem jsme si rozuměli, ale v této chvíli bychom se možná dostali do konfliktu. Ty bys stanul u kormidla rodinného majetku a nutil bys mě, abych se účastnil jeho rozhojňování a zvelebování. Rodinný podnik byla tvá chlouba a stala by se smyslem tvého života. Ale já jsem jiný, drahý strýčku! S tvou pomocí jsem se stal umělcem, a tím chci také zůstat. Vždycky jsem po tom toužil a teď od toho nemohu ustoupit, přestože se doba velmi podstatně změnila. Ty bys to zvládl, ale já ne. Tím spíš, že mě ke změně názoru nemůžeš donutit. Byl jsi silná osobnost a zřejmě bys mi mé rozhodování jaksepatří zkomplikoval. Kdoví, jestli by ses ne

Dobrý rádce 19


rozčílil a nechtěl mi opravdu zlomit nohy. Ale já bych stejně nepovolil,

strýčku. I já jsem osobnost a prosadím se v celé kulturní Evropě. Víš,

kam mě pozvali? Do Madridu, strýčku! Budu tančit pro náročné španěl

ské publikum. Řekni sám – není to kolosální úspěch? Ale nemusíš se bát,

že s rodinným majetkem naložím špatně. Už jsem mluvil s dvěma advo

káty, kteří mi poradí. Seženou i schopného správce a daňové poradce. Já

se nebudu o nic starat a budu dostávat nějaké peníze na přilepšenou.

Možná že založím nadaci pro přestárlé tanečníky a budu sponzorovat ba

letní divadlo. Co říkáš, strýčku, schvaluješ mé záměry?“

V té chvíli se Mirkovi zdálo, že strýcovy oči vzplály hněvem. Jejich

pohled baleťáka doslova proklál. Pak se obraz zlověstně rozkýval, vyrval

ze zdi skobu a zřítil se dolů. Neminul svůj cíl a Mirko tuto skutečnost kvi

toval bolestným zaúpěním. Potom klesl k zemi a zoufale naříkal, neboť

tušil, že je vážně zraněn. Totéž konstatoval v nemocnici i primář Salata.

„Máte zlomeny obě nohy, mistře,“ určil diagnózu, „a nebudu zakrý

vat, že jde o velice ošklivé fraktury, které se jen tak nezahojí.“

To Mirko nerad slyšel.

„A co mé umění, pane primáři?“ upřel na lékaře svůj hebký pohled.

„Budu moci ještě někdy tančit? Umělecký balet je můj život!“

„Jestli ještě někdy budete tančit,“ zavrčel primář, „tedy jedině tango

nebo mazurku. Na umělecký balet zapomeňte.“

„To nelze,“ zaúpěl Mirko, „zasvětil jsem umění celý svůj život.

Nebudu-li moci tančit, zemřu.“

Ale svůj slib nesplnil. Ještě na vozíku se začal zajímat o stav rodin

ného jmění a zjistil, že je to vzrušující záležitost. Utěšená náplň života.

Když to vezmu kolem a kolem, předl, baletní umění je záležitost

velice krátkodobá. Po třicítce začne tělo ochabovat nebo se objeví různé choroby. Umělec chátrá fyzicky i psychicky. Po chvilce úspěchu následuje dlouhé období retardace, rezignace, útlumu, a někdy i zoufalství. A to všechno po letech usilovné dřiny. Dobrý podnikatel takové problémy nemá. Půjdu-li ve strýcových šlépějích, bude ze mne spokojený milionář. Proč by mi pro štěstí neměly stačit tango a mazurka.

Mirko Marčík vděčně pohlédl na strýcův obraz, který opět visel na

svém místě.

„Děkuji ti, strýčku,“ zašeptal invalidní synovec, „žes mi přelámal no

hy! Naznačils mi tím cestu, ze které nikdy nesejdu. Díky!“

20 100 NEJLEPŠÍCH HORORŮ


21

Tvář na obraze se rozjasnila. Poté zaslechl Mirko strýcův laskavý, milující hlas.

„Rádo se stalo, chlapče, mám z tebe radost!“

Obraz se zachvěl, ale skoba tentokrát držela pevně.

TURKMENSKÝ VLKODAV

Chtěl jsem si pořídit velkého čistokrevného psa, a protože jsem tak trochu snob, obrátil jsem se na odborníky. Ti mi doporučili středoasiata, kterému se dříve říkalo turkmenský vlkodav. Je to přírodní plemeno a o jeho povaze lze říci jen to nejlepší. Znamenitý hlídač a obranář, ale také přítulný kamarád, který je svému pánovi bezvýhradně oddán. Je odolný a pro větší zahradu, jakou vlastním já, bude skutečnou ozdobou.

Jakožto úspěšný podnikatel jsem těm doporučením naslouchal s pozoruměním. Není špatné, když člověku konkurenti závidějí nejen parkovou zahradu, ale i vznosného psa nevšední rasy. Navíc inteligentního zabijáka, který ví, komu podat packu a komu se zakousnout do hrdla.

Dlouho jsem se nerozmýšlel a jak to šlo, vypravil jsem se za chovatelem středoasiatů Vratislavem Holoubkem. Tak jsem se po dlouhé době opět dostal na Valašsko.

Vratislav Holoubek bydlí šest kilometrů od Vsetína a vypadá spíše jako Hanák. Zřejmě proto, že se narodil v Olomouci. Přesto mi nenabídl tvarůžky, ale brynzu, načež mě seznámil s Bertou, překrásnou turkmenskou vlkodavkou. Nejskvostnějším psem, jakého jsem kdy viděl. Určitě by zadávil i mohutnější zvíře, než je vlk. Ostatně pan Holub to rád potvrdil.

„Má to v genech,“ zamlaskal, „a nedovede se tomu vzepřít. Po tisíciletí chránil stáda ovcí a majetek svého pána. Neustoupil by ani před tygrem. Jeho odvaha nezná mezí. Jestli si ho pořídíte, budete nejen spokojen, ale přímo nadšen.“

Berta se mi opravdu líbila. Tím spíš, že se nepokoušela vnořit své nádherné tesáky do mého hrdla. Hleděla na mne přívětivě a přátelsky mi olízla nos. Z jejího pohledu čišela dobrota a laskavost. Pes, po jakém jsem toužil. Milý, vlídný, ale také oddaný a nebojácný.


„Když se rozhodnete pro turkmenského vlkodava,“ usmíval se Vratislav Holoubek, „bude to největší terno vašeho života. Jako kdybyste toužil po autě a vyhrál mercedes.“

Vůbec jsem o tom nepochyboval. Ani cena nebyla rozhodující.

„A kdy budou štěňata?“ zeptal jsem se. „Byl bych rád, kdyby byla od Berty.“

Holoubek chápavě přikývl.

„Budou od Berty,“ slíbil, „a také od Arlanda, nejskvostnějšího vlkodava všech dob. Vyhrál veškeré soutěže, kterých se zúčastnil, a okouzlil všechny, kteří se s ním dostali do styku. Samozřejmě kromě vlků.“

„Pochopitelně,“ přikývl jsem, „ale k tomu pravděpodobně moc příležitostí asi neměl.“

Holoubek se zachmuřil jako pirát, který se rozhodl vyprávět mimořádně krvavý příběh.

„Arlando byl nekompromisní,“ řekl, „a na své vlastnosti bohužel doplatil. Dnes již není mezi námi a vy si za pár týdnů vyberete mezi posledními z jeho potomků.“

„Prohrál v boji s vlkem?“ hádal jsem. „Dal se do rvačky s celou smečkou a podlehl přesile?“

„To je směšné!“ odmítl mou domněnku Holoubek. „Arlando by se nelekl stáda slonů, natož pak smečky obyčejných vlků. Všechno se odehrálo úplně jinak. A vy máte konečně právo to vědět.“

Učinil dramatickou pauzu a pokračoval. „Arlando byl psí génius. To, že nenáviděl vlky, bylo samozřejmé. To měl v genech a u vlkodava se tomu nikdo nepodiví. Ale Arlando dovedl rozpoznat vlka i v lidské podobě – neboli vlkodlaka.“

„Počkat,“ vykřikl jsem, „teď mi tu vyprávíte pohádku! Nebo chcete vážně tvrdit, že mezi námi žijí vlkodlaci?“

„Samozřejmě!“ řekl chovatel. „Sám Arlando zlikvidoval tři. Proto také již není mezi námi.“

„On zakousl tři lidi?“ žasl jsem.

„Tři vlkodlaky,“ opravil mě, „jen nedopatřením za lidi považované. Kdyby je vyřídil v jejich vlčí podobě, nikdo by z toho nic nevyvozoval.“

Musel jsem se dovědět víc.

Arlando byl nejmilejší pes, jakého jsem kdy měl,“ vzpomínal Holoubek, „a je otcem patnácti vlkodavů, které jsem prodal většinou do

22 100 NEJLEPŠÍCH HORORŮ


Turkmenský vlkodav 23


24 100 NEJLEPŠÍCH HORORŮ

ciziny. Ti, kteří se narodí Bertě, budou poslední a je to obrovská škoda.

Musel byste, příteli, Arlanda znát! Nedal jsem bez něho ránu a jezdil

s ním po celé střední Evropě. Mou vášní jsou atypické závody dřevařů ne

bo chovatelů ovcí. Tam se lze totiž nejčastěji setkat se zakuklenými

vlkodlaky. Píši o těchto tvorech knihu a Arlando byl mým jediným po

mocníkem. Na prvního vlkodlaka jsme narazili na východním Slovensku.

Jmenoval se Jano Kožár a umístil se na druhém místě ve stříhání ovcí.

Shodli jsme se okamžitě s Arlandem na jeho utajované identitě, a tak jsme

byli nuceni zasáhnout. Vlkodlaky je třeba vyhubit. V tom se mnou doufám

souhlasíte. Jsou to zrůdy, i když tak mnohdy nevypadají. Ten Kožár měl

tak znamenitou masku, že ho nikdo z účastníků závodu neodhalil. Jedině

já a Arlando jsme nebyli ani vteřinu na pochybách. Uvědomil jsem si, že

musíme jednat, a mou povinností je dát Arlandovi příležitost k rychlé

akci. Vymyslel jsem to znamenitě a z místa činu jsme včas uprchli.

Druhým vlkodlakem, kterého jsme zlikvidovali, byl Polák z Jelení Gory,

dřevorubec Zenon Sviecko. Soutěžil v porážení stromů a překonal i favo

rizované Kanaďany. Byl to bodrý chlapík, který zpočátku unikal mé po

zornosti. Teprve když Arlando významně zavrčel, pochopil jsem a omlu

vil jsem se za svou zpozdilost. Pak jsme Sviecka vyřídili stejně rychle

jako předtím Kožára. Zmizeli jsme rychle a ještě v témže měsíci našemu

útoku neodolal bača Harazim, údajně Valach z Kotár. Mohli jsme být spo

kojeni, protože tři zabití vlkodlaci – to byl velice slušný výsledek. Napros

to jsem nepočítal s tím, že si ty tři likvidace dá někdo dohromady a vydá

se po naší stopě. Ale stalo se. Soukromý detektiv Skulina, obdivovatel

turkmenských vlkodavů, odhalil pravdu a přišel za mnou s návrhem, kte

rý jsem byl nakonec nucen přijmout. Musel jsem trojnásobného vítěze nad

vlkodlaky Arlanda utratit, aby nedošlo k rozuzlení daleko horšímu. Detek

tiv Skulina nakonec přijal úplatek a vybral si Arlandova syna Archibalda

s tím, že náš případ odloží k ledu. Byla to pro mě krutá rána, tím spíše,

že Archibald má mnoho znamenitých vlastností po otci. Obávám se, že je

nyní nevyužije a detektiv mu neumožní zakusovat vlkodlaky.“

„Ono je to moc riskantní,“ upozornil jsem ho, „zvláště v zemi, kde

není uplatňován trest smrti.“

„To se týká jen lidí,“ namítl Holoubek, „a vlkodlaci jsou pouhá mon

stra. I když mají někdy občanské průkazy. Jestli si přejete, ukáži vám Arlandův hrob.“


Odešli jsme do zahrady a Berta nás pochopitelně následovala. Hrob byl vzorně upravený a osázený květinami. Nechyběla ani barevná Arlandova fotografie.

„Byl to velikán,“ zaslzel Holoubek, „a doufám, že jeho nadané děti půjdou v jeho stopách. V Turkménii byli vlkodlaci vyhubeni již koncem osmého století a díky vlkodavům se tam již nikdy neobjevili. U nás to bude obtížnější, ale pravda a láska nakonec stejně zvítězí nad lží a nenávistí!“

Nyní již zcela nepokrytě plakal. Slzy dojetí padaly na Arlandův hrob jako životodárný déšť.

„Za tři měsíce dostanete Arlandova syna,“ slíbil Holoubek, „a již nyní vím, že to bude opravdový bohatýr.“

Věřil jsem tomu naprosto a v skrytu duše jsem doufal, že kromě vlkodlaků bude likvidovat i upíry, kterých je mezi mými konkurenty více než dost.

VISELCOVA INTERVENCE

Inženýr Josef Růža působil dojmem spokojeného a blahobytného člověka. Mírně obtloustlý, usměvavý a při každé příležitosti klimbající. Také nyní seděl u stolu nad otevřenou knížkou a navzdory tomu, že šlo o proslulou detektivku, nahlas pochrupával. Nikdo mu v tom nebránil, protože krásná doktorka Věra Růžová právě sloužila na druhé interně fakultní nemocnice.

Ještě před rokem to byla doktorka Sládková. Jejím manželem nebyl nikdo jiný než ředitel obchodního domu Prior Jeroným Sládek. V rozpuku mužných sil se oběsil, a nebylo to prý kvůli manku. Slyšel příliš mnoho nepěkných řečí o své atraktivní manželce a velice si je připouštěl. Celé město si mělo několik týdnů o čem povídat.

To, že se doktorka Věra provdala za inženýra Růžu, chápali lidé jako dobrý vtip. Jinak si to nedovedli vysvětlit. Démonická temperamentní žena si uváže na krk lenivého, odulého a ospale klimbajícího bambulu. Ale stalo se. Brzy leckdo uhodl pravý důvod lékařčina rozhodnutí. Dáma mohla pokračovat v četných milostných avantýrách, aniž tím vzbuzova

25


la manželovu žárlivost. Představa, že by ji inženýr špehoval, dělal scény,

nebo se dokonce věšel, byla zcela absurdní.

Na svůj osud si inženýr rozhodně nestěžoval. Sem tam se ukázal po

boku vyhlášené krasavice, občas s ní sdílel lože, a to bylo víceméně

všecko. Doktorka Růžová měla naprostou volnost a svého nového man

žela si nemohla vynachválit. Zatímco manželství s Jeronýmem Sládkem

bylo nekonečným řetězcem žárlivých scén, zoufalých výčitek a demon

strativních pokusů o sebevraždu, inženýr Růža se postaral o bezproblé

mový život, hraničící s vysněnou oázou klidu. Oběma to plně vyhovo

valo.

Boubelatý inženýr Růža nyní usnul uprostřed třetí kapitoly na stránce

třicet devět při druhém odstavci. Již od dětství na něho literatura působi

la jako silné sedativum a bylo lhostejné, jaký žánr si k svému sebevzdě

lání právě vybral. Dokázal usnout i při erotickém čtení plném rafinova

ných perverzit. Nyní to odnesl McBain se svým statečným detektivem

Carellou a jeho hluchoněmou manželkou. Inženýr Růža poprvé zachrápal

ve chvíli, kdy se detektiv obrátil na ženu s naléhavou prosbou.

Obvykle se po nějaké době probudil žízní. Chrápáním mu vyschlo

v krku a on byl nucen se důkladně napít. Teprve po několika mohutných locích neslazené minerálky mohl opět spokojeně usnout.

Tentokrát ho však probudilo vrznutí dveří, po kterém následoval ti

chý, ale velice nepříjemný řezavý smích. Na něco takového nebyl Růža ve svém bytě zvyklý, a proto se ocitl takřka okamžitě v bdělém stavu. Zamžoural očima a vyjeveně pohlédl na muže v tmavých šatech, který se právě posadil k jeho stolu a měl zřejmě velice dobrou náladu. I když jeho smích zněl dost zlomyslně.

Inženýr stěží potlačil zděšený výkřik, protože smějícího se muže

okamžitě poznal. Nemohl se mýlit. Byl to nade všechny pochybnosti Jeroným Sládek, bývalý ředitel obchodního domu.

„Ty jsi živ?“ vyrazil ze sebe konečně Růža. „Co to má znamenat? Byl

jsem přece na tvém pohřbu! A vzal jsem si vdovu, kterou jsi po sobě zanechal!“

Sládek se pobaveně šklebil. „Samozřejmě jsem mrtev,“ řekl téměř

pyšně, „a jestli chceš, mohu ti ukázat na krku rýhu po provazu, který mě usmrtil. Byl jsi pochopitelně na mém pohřbu a mohls tam nechat oči na krásné vdově, která se s velkými obtížemi nutila do pláče. O něco poz

26 100 NEJLEPŠÍCH HORORŮ


ději ses oženil s největší děvkou, žijící v našem nijak zvlášť úctyhodném městě! Provdala se za tebe, protože jsi mamlas a budižkničemu. Většího osla by nenašla v celých Čechách! Nasadí ti parohy, kdy si vzpomene, a ty to přijímáš jako nejsamozřejmější věc na světě!“

„Tak dost!“ zavrčel Růža. „Takové urážky si nedám líbit ani od nebožtíka! Vtrhl jsi ke mně neohlášen jako nějaký dacan! Ani jsi nezaklepal! Rýha na tvém krku mě nezajímá a tvé názory rovněž ne! Vůbec nechápu, co tím sleduješ! Snad si nemyslíš, že se budu chovat tak trapně a pošetile jako ty? Že začnu žárlit a dělat své ženě scény na každém kroku? Víš, cos byl? Šašek a kašpar, který sloužil pro pobavení celého města! Měl jsi krásnou, elegantní ženu, kterou ti kdekdo záviděl, ale ty sis toho nevážil!“

„Čeho jsem si měl vážit?“ vyjekl nebožtík. „Toho, že se vyspala se všemi doktory ve špitále, a ještě jí to nestačilo? Měl jsem jásat nad tím, že má žena je běhna mimořádné výkonnosti?“

„To jsou pomluvy,“ máchl rukou inženýr, „a o tvé úrovni svědčí to, že sis jejich pravdivost chtěl za každou cenu ověřovat! Šťastné manželství je založeno na vzájemné úctě a důvěře. Já své ženě věřím. To, že se chce líbit a ráda si zakoketuje, jí rozhodně nemám za zlé. Nemohu ji všude vodit za ručičku a soudím, že má plné právo pobavit se v dobré společnosti podle svého vkusu!"

„Pelešení s bandou zvrhlíků říkáš pobavení?“ zlobil se Jeroným Sládek. „Jsi trouba, lenochod a bambula! Nikdo jiný by takovou důru vedle sebe nesnesl! Cožpak nemáš v těle špetku hrdosti? Jak dlouho se ještě chceš na tu spoušť dívat, ty mameluku? Čekáš, až ti své milence přivede do bytu?“

„Byl jsi psychopat zaživa,“ řekl Růža s povzdechem, „a zůstal jsi jím i po smrti. Jenom nechápu, proč mě výlevy své zášti a averzemi vůči Věře obtěžuješ! Co tím chceš dosáhnout? Myslíš, že začnu trojčit jako ty? Že budu žárlit a nakonec si hodím mašli? Kdepak, kamaráde, ze mne sebevraha neuděláš! To je tvoje parketa!“

„Není!“ prohlásil Sládek rozhodně. „To je další věc, na kterou jste té flundře naletěli! Já jsem se neoběsil!“

„A od čeho máš tu rýhu na krku?“ zeptal se posměšně inženýr. „Před chvílí ses jí holedbal, a teď mi snad začneš tvrdit, že jsi zemřel na zápal slepého střeva!“

Viselcova intervence 27


„Rýha je pochopitelně od provazu,“ připustil nebožtík, „ale to v da

ném případě nic neznamená! Neoběsil jsem se. Byl jsem oběšen! Ta rajda mě odeslala na onen svět bez sebemenších výčitek svědomí! Je to nejen děvka, ale i vražedkyně! Krutá a chladnokrevná!“

„Bohužel nevím, jakým způsobem se vyhazují z bytu šílení nebožtí

ci,“ konstatoval inženýr, „a ty toho nepatřičně využíváš! To si opravdu myslíš, že bych něčemu takovému mohl, třeba jen na vteřinu, uvěřit? Jak by křehká gracilní žena mohla oběsit chlapa jako horu?“

„Takhle uvažují všichni,“ řekl trpce Jeroným, „a proto nikoho ani ne

napadlo Věru podezírat. Ale udělala to, a já ti povím jak! Sám jsi mi

vyčetl, že jsem se mnohdy choval směšně. Žárlil jsem, ovšem nikoliv

bezdůvodně, a snažil se ji přimět k přijatelnějšímu chování. Často jsem se

ponižoval a pokoušel se v ní vzbudit soucit. Vyhrožoval jsem jí sebe

vraždou a několikrát jsem ji fingoval. Tak tomu bylo i toho večera, kdy

jsem skonal. Zatloukl jsem do trámu skobu a pověsil na ni oprátku.

Stoupl jsem si pod ni na stoličku a čekal na manželčin návrat. Chtěl jsem

ji, jako obvykle, postrašit. Když jsem zaslechl, že přichází, strčil jsem

hlavu do oprátky. Doufal jsem, že je v ní špetka citu a snad i lásky. Také

jsem se mylně domníval, že musí mít výčitky svědomí z toho, jak se vů

či mně soustavně proviňuje. Ale přepočítal jsem se. Sotva Věra vstoupila

do místnosti, jediným pohledem odhadla situaci a reagovala na ni jako

dokonalá zvrhlice. Bleskurychle přiskočila a podkopla pode mnou stolič

ku. Stala se mým katem a já jsem se ocitl v situaci, z níž nebylo úniku.

Provaz se mi zadrhl kolem krku a ona se na můj zoufalý boj o život díva

la výsměšně a cynicky. Když si byla jista výsledkem, šla se na chvíli pro

jít, aby mě po necelé půlhodině objevila mrtvého. Pak už se dokonale pře

hrála do role zdrcené vdovy a obalamutila kdekoho. I když si málokdo

činil iluze o její morálce, nikoho nenapadlo, že by byla schopna vraždy!“

Jeroným skončil a sledoval, jak jeho výpověď zapůsobila.

„Hezká pohádka,“ zamumlal inženýr „ale nevím, proč mi ji vypravu

ješ. I kdybych jí uvěřil, co bych měl podle tebe dělat? Měl bych zavolat policii a sdělit jí, že mě přišel navštívit nebožtík a obvinil svou bývalou ženu z vraždy? To by mě odvezli rovnou do blázince! Nebo bych to měl říci Věře? Tím bych asi její sympatie nezískal, nemyslíš? Tohle, kamaráde, není můj problém! Všechno sis zavinil sám a mne do toho netahej! Jestli ses pověsil sám, nebo ti přitom trochu pomohla, to já řešit nebudu!

28 100 NEJLEPŠÍCH HORORŮ


Ty jsi na onom světě, tak si to tam pěkně užívej a nepleť se mezi manžele, kteří si žijí šťastně a spokojeně! Proč bych ti ostatně měl věřit? Zřejmě jsi stále do Věry zamilovaný a vymýšlíš si nehoráznosti, abys jí pokazil druhé manželství, které se, na rozdíl od toho prvního, povedlo!“

„O tom, jak se povedlo,“ přerušil ho viselec, „se můžeš velice snadno přesvědčit! Stačí, když odhodíš klapky, které máš na očích, a zbavíš se své odporné lenosti! Půjdeš-li teď do fakultní nemocnice, přistihneš ji v posteli s primářem Horou!“

„To je absurdní!“ řekl Růža rozhodně. „Cožpak by se slušelo, abych já, vážený občan s akademickým titulem, pelášil o půlnoci do špitálu a pátral tam po své ženě? Víš, jak bych se zesměšnil? Zítra by o tom mluvilo celé město! To opravdu nemám zapotřebí!“

„Jsi ubohý maloměšťák!“ odsoudil ho Sládek. „Místo o svou čest se staráš o lidské řečičky! Nemáš odvahu podívat se pravdě do očí! Proč nechceš vidět tu amorální bestii, jak slastně vzdychá v náručí perverzního kolegy? Bojíš se toho pohledu, zbabělče?“

„I kdyby to byla pravda,“ děl pochybovačně inženýr, „k čemu by takové zjištění posloužilo? Maximálně k rozvratu mého šťastného manželství. Já své ženě věřím a tvá jedovatá slova nemohou mou důvěru nahlodat! Vždycky se ke mně chovala něžně a pozorně. Nikdy mi nezavdala důvod k nespokojenosti!“

„Protože jsi nenáročný pecivál!“ vyčetl mu Jeroným. „Stačí ti, když se s ní jednou za týden vyspíš a občas se po jejím boku předvedeš na veřejnosti. Stačí ti to k spokojenosti a jí také, protože má téměř neomezený prostor pro své nekalé rejdy. Jdi do nemocnice a přesvědčíš se sám! Je to nestoudnice, kterou je třeba potrestat! Já to udělat nemohu, ale ty ano!“

„A jsme u jádra pudla!“ zaradoval se Růža. „Teď ses konečně projevil! O mne ti vůbec nejde, ale rád bys mě zneužil pro svou pošetilou pomstu. Namluvil jsi mi tady spoustu nesmyslů, protože se stále nemůžeš smířit s osudem, který tě postihl! Jenomže ses obrátil na nesprávnou adresu! Ze mne Othella neuděláš! Přestaň mě otravovat a vrať se na hřbitov, kde si můžeš počítat kopretiny nebo malovat na náhrobní kameny!“

„Jsi hlupák,“ zuřil nebožtík, „který na svou hloupost jednou těžce doplatí! Ale já jsem své poslání splnil! Varoval jsem tě! Ukázal jsem ti svou bývalou ženu v celé její mravní ohyzdnosti. Seznámil jsem tě s její tem

Viselcova intervence 29


nou minulostí včetně toho, že se stala vražedkyní! Už si o ní nemůžeš nic namlouvat! Je na tobě, abys jednal!“

V té chvíli se inženýr Růža probudil podruhé. Pocítil krutou žízeň a detektivka mu vypadla z rukou.

„Pane Bože,“ zachrčel, „to byl zase sen! Z takových zážitků bych za chvíli dostal infarkt!“

Došel k ledničce a napil se minerálky. Ani tento příjemný zážitek ho však úplně neosvěžil. Navzdory všemu se nemohl zbavit pocitu, že nepříjemný sen ještě neskončil. Jako by Jeroným Sládek stále seděl u stolu a potměšile se pochechtával.

Jak se člověku mohou zdát takové nesmysly, mumlal Růža nespokojeně. Jsem přece klidný, vyrovnaný člověk, a ne takový žárlivý cvok, jako byl Sládek! Ten dělal ubohé Věře ze života peklo! Místo aby byl rád, že se za něj vůbec provdala, choval se jako nepříčetný! Jednou si podřezal ruce žiletkou, podruhé skákal pod vlak a potřetí... vůbec bych se nedivil, kdyby mu tu stoličku opravdu podkopla!

Inženýr se zarazil. U čerta, zlobil se. Nakonec mě ten zatracený sen opravdu ovlivní! Začnu věřit tomu, že Věra toho pomateného žárlivce zavraždila! Takový nesmysl! Lékařka, která denně zachraňuje lidské životy, by přece něčeho takového nebyla schopna! Je to příkladná, obětavá žena, pečující o své pacienty. Možná právě v této chvíli...

Tuto větu se mu nepodařilo domyslet tak, jak si představoval. Naopak. Vzpomněl si na primáře Horu, stárnoucího playboye, jehož dívčí skalpy byly více než početné. Sestry a lékařky v jeho dosahu prý mohly napsat rozsáhlé erotické memoáry!

Což když ten sen nebyl pouhým snem a Jeroným Sládek tak úplně neblafoval? Je tak nemožné a neuvěřitelné, že Věra právě dnes slouží s tím starým, oplzlým kozlem a věnuje mu svou přízeň?

Růža se zlověstně zamračil. Do opravdového žárlivce měl hodně daleko, ale představa, že ho manželka v této chvíli podvádí a cynicky mu nasazuje monumentální parohy, se mu ani trochu nelíbila. Zmocňovala se ho sžíravá zvědavost, která předchází pošetilým akcím všech Othellů. Toužil po jistotě, před níž psychiatři znalí věci důsledně varují.

Koneckonců, říkal si Růža, proč bych si to nemohl zjistit? Taktně a bez skandálu? Nemusím vpadnout do špitálu jako rozběsněný mstitel a přede všemi se znemožnit! Jsem člověk na úrovni a mohu si přece vy- 30 100 NEJLEPŠÍCH HORORŮ


myslet nějaký rozumný, nebo alespoň přijatelný důvod k návštěvě své ženy! Když už jsem jednou, vlivem tak podivných okolností, pojal určité podezření, je vhodné vyvodit z něj patřičné důsledky! Pochopitelně s veškerými ohledy a s jistou noblesou!

Inženýr Růža se pečlivě oblékl a proti svým zvyklostem opustil útulný a vkusně zařízený byt. Vyšel na noční ulici, kde kromě motajícího se opilce, objímajícího láskyplně kandelábr, nebylo živáčka, a ráznými kroky zamířil k nemocnici. Takovou zdravotní procházku si nedopřál již řadu měsíců.

Ale jeho svižný, cílevědomý krok neměl dlouhého trvání. Když se Růža znovu zamyslel nad cílem své cesty, začal váhat. Viditelně zpomalil a posléze se loudal jako nějaký houbař. V duchu si spílal a charakterizoval sám sebe jako žárlivého idiota a trapného hlupáka. Uvažoval o návratu domů. Jenomže potom zjistil, že v hostinci U modrého hroznu se ještě svítí. Jako obvykle přetahovali zavírací hodinu a Růžovi to přišlo náramně vhod. Odhodlaně vstoupil do místnosti, kde si několik občanů spokojeně prozpěvovalo a jeden vyspával pod politým stolem.

„Hezkej večír, pane inženýr!“ zahlaholil hostinský. „Co si dáme? Ale musíme to vzít fofrem, za chvilku to musím zapíchnout!“

Růža si dal dvojitou vodku. A protože čas opravdu neúprosně tlačil, rozhodl se, že si tento počinek zopakuje.

„Pane inženýr,“ chválil ho hostinský, „vám to dneska táhne! V takový formě jsem vás ještě neviděl!“

Růža si vedl zdatně a chválu si zasloužil. Během třiceti minut vypil deset dvojitých vodek a úplně zapomněl na všechny problémy. Vyvrávoral zpátky na ulici a nechtěl už řešit vůbec nic. Nezajímal se o manželku ani o jejího prvního chotě. Spokojeně se motal neznámo kam. O své cestě by nemohl podat žádné svědectví, protože si vyrobil překrásné, několik hodin trvající okno.

Když se inženýr Růža probudil, bylo již ráno a kolem něho zněl zpěv ptactva. Jak by také ne, když na městském hřbitově rostly překrásné, vysoké kaštany. Růža ležel na jednom z nejlépe upravených hrobů. Když si překvapeně promnul oči, mohl si na mramorovém pomníku přečíst, že zde odpočívá Jeroným Sládek, bývalý ředitel obchodního domu Prior.

Viselcova intervence 31


LOUPEŽ

Máťa nepatřil k andílkům, ale důkladný zločin si naplánoval teprve na dnešní večer. Koneckonců měl už na to léta, plnoletost se kvapem blížila. Bylo třeba se trochu projevit.

Máťa byl zdatný chlapík a na loupežné přepadení si troufl. Nesmí se ovšem ukvapit, svou oběť si musí náležitě vytipovat, aby nedopadl jako Romančík. Ten přizabil chlápka kvůli třiceti korunám a zapatlané kravatě. Takový zločin se nevyplatí. To je lepší se potloukat po tržišti a krást póvl, na který člověku padne oko.

Ale Máťa žádnou začátečnickou chybu neudělá. Nepropadne nervozitě a rozvážně vybere svou oběť. Musí to být někdo, koho zvládne, žádný hromotluk. A taky je důležité, aby vypadal trochu blahobytně. Musí z něho vypadnout balík, takový Šukera se vyzná. Vždycky klepne někoho, kdo u sebe má pár papouchů a na ruce prsteny. To už stojí za to trochu pokoušet paragrafy!

Nastal večer a Máťa vyrazil na lov. Přes den si důkladně obhlédl terén a nyní se nemusel příliš rozhlížet. Věděl, kam si stoupnout. Znal přímo ideální místo. Byl to vlastně vjezd do dvora, kde zahajoval vstup do vyšší společnosti jakýsi autolakýrník. Narezavělé vraky čekaly na nový kabát a mladý podnikatel na úspěch. Teď se tu potulovalo pouze několik nespokojených potkanů.

Máťa využil nabízejícího se úkrytu a couvl z ulice do nenápadného a neosvětleného vjezdu. Tady si počká na svou oběť. Určitě bude mít štěstí! Dokáže, že se stal skutečným chlapem, který necouvne před žádným nebezpečím. Bude imponovat ženám a dost možná, že se jednoho dne k němu vrátí Alena Šotolová, která ho před dvěma měsíci opustila. Viděla v něm pouhého stydlivého holobrádka a nedokázala odhadnout jeho přednosti. Máťa na to musel stále myslet. Nedovedl se se ztrátou atraktivní dívky smířit a věřil, že není všem dnům konec. Ví, co má a také musí udělat. Nesmí rozpačitě přešlapovat mezi neotrkanými puberťáky, ale musí se náležitě předvést. Zvednout si sebevědomí a předvést se v tom nejlepším světle. Teď se mu naskýtá životní příležitost.

Máťa, opřený zády o zeď, trpělivě čekal. Věřil, že se objeví někdo, kdo

způsobí trvalý obrat v jeho životě. Nejlepší by bylo, kdyby se sem přivrá

32


Loupež 33


voral nějaký opilec. Pochopitelně ne takový, který veškerou hotovost pro

hrál v hracích automatech. Takový, který alespoň trochu myslí na zadní

kolečka a nevydá se z poslední koruny. Nebo by to mohl být nějaký stříz

lík, spěchající na rande. Takoví lidé se chtějí vytáhnout před holkou a ni

kdy nemají prázdnou peněženku. Máťa rozhodně nehodlá vyjít naprázdno.

Pak konečně uslyšel kroky. Pomalé, plíživé a provázené těžkým od

dychováním. Zřejmě se jednalo o



Miloslav Švandrlík

MILOSLAV ŠVANDRLÍK


10. 8. 1932 - 26. 10. 2009

Miloslav Švandrlík byl český spisovatel a humorista. Používal také pseudonym Roman Kefalín.

Po vystudování základní školy prošel několik zaměstnání, také absolvoval dvouleté studium na pedagogickém oddělení městské hudební školy v Praze. Po roce 1950 získal maturitu (jednalo se o kurz umožňující získat maturitu bez středoškolského vzdělání, který byl určen pro dělníky). V letech 1953-1954 studoval na DAMU, studia však po dvou letech zanechal.

Po ukončení studia se stal asistentem režie ve Vesnickém divadle v Praze. V roce 1953 nastoupil vojenskou službu k Technickým praporům PTP, po jejímž ukončení byl krátce zaměstnán jako vychovatel korejských dětí a pak se stal profesionálním spisovatelem.

Jeho nejúspěšnějším dílem se stali Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky, které znázorňovalo ironizující a satirickou formou absurdity v tehdejší socialistické armádě, a i když se muselo před sametovou revolucí šířit pouze samizdatem, stalo se velmi populárním. Vše co psal, bylo humoristického až satirického charakteru.

Spolupracoval i s celou řadou časopisů (Dikobraz) a divadel. V těchto časopisech se často podílel na vtipech Jiřího Wintera Neprakty. Napsal několik rozhlasových a televizních scénářů.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist