načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 100 let proher a vítězství -- O politice a smyslu českých dějin - Jaroslav Bálek

100 let proher a vítězství -- O politice a smyslu českých dějin

Elektronická kniha: 100 let proher a vítězství -- O politice a smyslu českých dějin
Autor:

Hlavní postava knížky se zamýšlí nad tím, co vše zažila během dvacátého století. České dějiny tohoto období představovaly vskutku velké drama s fascinujícími zápletkami. Klade si ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 277
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-8820-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hlavní postava knížky se zamýšlí nad tím, co vše zažila během dvacátého století. České dějiny tohoto období představovaly vskutku velké drama s fascinujícími zápletkami. Klade si otázku, zda existují nějaké zákony historie a politiky, a snaží se je zformulovat. Vychází přitom i z dávné historie jak české, tak i světové.
Velcí myslitelé v minulosti přemýšleli o filozofii českých dějin. Byla tato filozofie ovlivněna dvacátým stoletím a existencí Československa? Jako milovník historie vyjadřuje svůj názor také na všechny české a československé prezidenty a některé další postavy, které se různým způsobem zapsaly do české historie.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Jaroslav Bálek

100 let proher

a vítězství

O politice a smyslu českých

dějin


3

1. Prolog

Ležím v posteli, dá se říci, že skoro smrtelné, je mi totiž devadesát tři a bilancuji svůj život. Čtu staré noviny a knížky o historii apolitice. Tato problematika mě již od mládí zajímala. Teď na ni mám konečně více času.

Jmenuji se Jaroslav Novák a narodil jsem se jen čtrnáct dní před začátkem dvacátého století. Samozřejmě jsem nemohl tušit, co mě vše čeká a co mě bude obklopovat. A to bylo moc dobře, protože kdybych to věděl, pak jsem určitě propadl těžké depresi. Aniž bych prakticky opustil rodné místo, zažil jsem dvě světové války a v jedné z nich dokonce bojoval, jednu studenou válku, popravy,koncentráky, tři velké říše a jejich pád, nastupující čtvrtou říši, klasickoudemokracii, fašismus, diktaturu proletariátu, socialismus s lidskou tváří, komunismus a jeho pád, obnovu kapitalismu, rozpad předtím těžce vytvořeného státu. Na jeden lidský život opravdu dost, asi v lidské historii to moc lidí nezažije.

Napadala mě myšlenka Palackého, kterého si občas čtu, že dějiny českého národa jsou v nejednom ohledu poučnější a zajímavější než dějiny mnoha jiných národů. Vyplývá to z toho, že česká země je položena do středu a srdce Evropy, tak i český národ stal se pomnohé věky střediskem, ve kterém se ne bez zápasu stýkaly a jednotily rozmanité prvky a zásady nového evropského života národního,

4

státního i církevního. Je tu dlouhý spor a vzájemné pronikání živlů

římského, německého a slovanského. Když jsem to jako mladík četl,

myslel jsem si, že trochu přehání, ale nyní vidím, že měl určitěprav

du.

Pocházel jsem z rodiny se silným národním cítěním spojeným

s podporou všeho českého. Vznik Československa byl pro ni velkou

událostí, splnění snu předchozích generací. Právě v době výročí jeho

vzniku se obvykle zamýšlím, zda to, co jsem zažil, je náhoda anebo

je to dáno něčím jiným, Zda existují nějaké zákony nebo zákonitosti

historie a politiky a samozřejmě i české historie a české politiky. Je

něco relativně stálého a určujícího, opakovatelného a nutného,exis

tují nějaké vnitřní síly pohybu a specifické zákonitosti anebo jde

o náhodný, chaotický a neuspořádaný pohyb? Čím více o tompře

mýšlím, tak myslím, že takové zákonitosti působí. Palacký a potom

i Masaryk stanovili filosofii českých dějin. Kollár, Palacký i Masaryk

věřili, že dějiny nejsou nahodilé, ale že se jimi projevuje určitý plán

Prozřetelnosti. Ale jak byla tato filosofie ovlivněna vznikemČesko

slovenska a dvacátým stoletím? Jak by se na to dívali dnes? Často

o tom uvažuji. Nevím, jestli se dá hovořit o Prozřetelnosti. Na tu se

v dnešní době asi moc nedá. Ale myslím, že nějaké zákonitosti tady

jistě existují. Politické vztahy podle mne netvoří nějaký náhodný,

chaotický souhrn, nýbrž jsou určitým způsobem uspořádány a také

se určitým způsobem vyvíjejí. Vytvářejí ucelený systém, bohatěroz

členěný, který vzniká, vyvíjí se a zaniká, hnán vnitřními skrytými

silami Mám za to, že dějiny se opakují stále dokola, nic nového, vše

tady již jednou bylo. V tom případě nám pak dějiny a politickámi

5

nulost mohou napomáhat tvořit budoucí dějiny a úspěšnoupraktic

kou politiku. A také přemýšlím, zda běh světa někdo řídí, existují

snad nějaké skryté skupiny, které to dělají? Ale nepředbíhejme.

V čem lze spatřovat jednotící smysl českých dějin? Ve stýkání,

potýkání a pronikání s Němci, jak tvrdil František Palacký, nebo

v národní existenci samé a její obhajobě, jak se domníval Josef Pekař,

či v univerzální humanitě a demokracii, jak věřil Tomáš Masaryk

anebo v touze po svobodě podle Karla Stloukala či v touze posociál

ní spravedlnosti, jak byl přesvědčen Zdeněk Nejedlý? Anebo

v něčem jiném. A mají dějiny vůbec nějaký smysl? Je to smysluplná

otázka? Asi existuje něco jako národní povědomí, které se měnívý

vojem, když jsme byli velmoc a že jsme jí v minulosti skutečně byli,

tak bylo jiné než, když že jsme malý stát. Ale je jistě významně

ovlivněno tou minulostí. A jak to vše ovlivnil vznik Československa?

2. Rakousko- Uhersko

Narodil jsem se v Karlíně, což byla ves v těsném sousedstvíPrahy, která byla teprve v roce 1903 povýšena na město. K Praze byl Karlín připojen až v roce 1922. Do té doby se zdálo, jako by o to z jeho strany nebylo moc zájmu, protože o možném připojení se jednalo již v roce 1848, ale karlínští to nakonec odmítli s odůvodněním, že Karlín je hospodářsky natolik významný, žemůže existovat samostatně. Skutečně postupně začal fungovat jako soběstačné, prosperující město, s poměrně velkou koncentracíprůmyslových závodů s vyspělou technologií, dobrou dopravou, apočátkem dvacátého století patřil k nejmodernějším a architektonicky zajímavým lokalitám.

Narodil jsem se v místě, o kterém mnohem později Ivan Hlas ve svém Karlínu zpíval: Před kostelem pomodlím se k bohu, ať přejdou tyhle temný závratě. V karlínským centrál parku v rohu točí se malá holka na patě, zpívá si typ-ta-dy-da... Tak i já jako malý kluk tam běhal po parku, jakož i na blízkém Vítkově a pravděpodobně si i zpíval, to si už nepamatuji. Možná, že by se dalo souhlasit, že to byl karlínský central park, ale pokud bych měl použít obdobnépřirovnání, tak to byl spíše takový karlínský Times Square. Bylo toopravdové centrum Karlína, klíčové místo na krejčovský obchod mých rodičů na tomto centrálním náměstí. Z oken bytu a zároveň i obchodu byl pěkný výhled na park i na pár metrů vzdálený kostel. Ten byl postaven zhruba padesát let před mým narozením.Důvodem bylo, že katolická víra v Karlíně, který měl tehdy dvanáct tisíc obyvatel, poněkud upadala, a za duchovními službami se muselo docházet k dosti vzdálenému svatému Rochu do vsi, které se tehdy říkalo Volšana, dnes je to kostel v centru Prahy na Olšanskýchhřbitovech. Z vyprávění starších lidí jsem se dozvěděl, že to byla velká sláva, protože Karlínu se dostalo té cti, že na základní kámenpokleal sám císař František Josef I., což se stávalo málokdy, ten kromě němčiny promluvil i česky. Byl doprovázen dvěma arcivévody a svoji mladou a půvabnou manželkou Sissi.

V Karlíně bylo tehdy poměrně silné národní cítění spojené s podporou všeho českého a odmítání německého. Tak i v našírodině byla snaha dávat dětem česká jména. Nejstarší syn, jak bylo tehdy zvykem, se jmenoval po otci, a to Vojtěch. A většinou se v těch časech nejen jmenoval, ale také často dědil jeho profesi. Při výběru jména určitě nebylo nepodstatné, že svatý Vojtěch bylpražský biskup, mučedník, mimo jiné autor známé písně Hospodine pomiluj ny a je pokládán za druhého patrona české země hned po svatém Václavovi. Byl prý horlivý propagátor abstinence, což mně osobně zrovna moc sympatické nebylo.

Druhým dítětem byla dcera Marie. Dříve bývalo velmi častým zvykem bez ohledu na jméno matky dávat prvorozeným dcerám jméno Marie.

Ze třetího dítěte chtěli rodiče mít kněze, to byl tehdy pán, ten se měl dobře. Bylo to něco jako později tajemník komunistické strany. Dali mu proto jméno Bohumír. Trochu paradoxně, ne slovanského Bohumila, u Bohumíra totiž šlo o slovanský překlad německého jména Gottfried, které se překládá jako „mír boží“ nebo„mírumilovný svět“. Ten německý původ si pravděpodobně rodiče tehdy neuvědomili, jinak by to asi určitě byl právě ten Bohumil.

No a já jako nejmladší jsem dostal jméno, které bylo tehdy u české populace velmi oblíbené, a to Jaroslav. Toto jméno je ryze slovanské. Nemá však nic společného se slavením jara, jak se někdy myslí. Neboť slovo jaro vymyslel a vytvořil teprve Jungmann místo do té doby užívané vesny. Pochází ze slova jarý, což v češtině i jiných slovanských jazycích znamenalo bujný, čilý, prudký, také nepoddajný a silný, tvrdý a přísný, činorodý. I proto jej Jungmann použil pro označení ročního období, pro které se to nejvíce hodilo. A to slav neznamenalo slavení, ale slávu, sílu, moc.

V historii nejslavnější Jaroslav byl patrně Jaroslav Moudrý, který žil v jedenáctém století a byl znám jako sjednotitel a stal se jakovelký kníže kyjevský nejmocnějším na Rusi. Jméno bylo rozšířené i ve středověku v českých zemích, známý je třeba neblaze proslulýkrálovský místodržící Jaroslav Bořita z Martinic, kterého dne 23. května 1618 svrhlo na sto českých šlechticů z oken pražského hradu.

Římská církev dříve vyžadovala, aby byla užívána jen jména, jimž odpovídá nějaký světec. Za Jaroslavem však žádný světec nestál a jménu hrozilo proto vymizení. Na jeho opětovný rozmach měl rozhodující vliv Václav Hanka se svým Rukopisem královédvorským, neboť tam se velký hrdina a vítěz nad Tatary jmenoval právě Jaroslav. To i okolnost, že v té době se již na trvání jmen světců přestalo trvat, mělo za následek, rapidní vzrůst obliby a uplatnění tohoto jména v polovině devatenáctého století

Byli jsme v rodině tedy čtyři děti, což nebylo tehdy nicneobvyklého. V některých statistikách se uvádělo, že na počátkudvacátého století měla rodina v průměru pět i víc dětí. Ženy rodily větší počet dětí i kvůli vysoké mortalitě. Mnoho žen umíralo při porodu a každé páté dítě se nedožilo prvního roku života. Děti do značnémíry sloužily jako pracovní síla zvláště ve venkovských oblastech, kde vypomáhaly v hospodářství. Je zajímavé, že další generace, s již o dost vyšší životní úrovní, měly ale třeba jen jedno dítě. Mojemanželka také pocházela ze čtyř dětí. A ty když vyrostly, měly stejně jako já a moji sourozenci většinou jedno maximálně dvě děti.

V Karlíně byly počátkem dvacátého století dvě školy obecné, jedna chlapecká a jedna dívčí. Ano, chlapci a dívky měli ve městech své oddělené školy, na venkově tomu tak nebylo, tam byly společné. Vzdělávání žáků obou pohlaví ve společných třídách jedné školy bylo zavedeno až zákonem v roce 1921. Asi bych rád chodil do třídy s holkami, i kdož ví, kluci v dětství mají přeci jen jiné koníčky. Ale v sousedství se mi líbila jedna holčička, byl jsem do ní platonicky zamilován, vždy jsem vyhlížel, zda náhodou nepůjde po ulici nebo si nebude hrát v parku. Tak by asi bylo moc fajn s ní chodit do jedné třídy.

Školství bylo tehdy pod značným církevním vlivem. To nás dost zasáhlo, vyučování začínalo a končilo modlitbou a po té ranní se ještě šlo společně na mši. Na mše se ale povinně chodilo i v neděli a o svátcích. Vyučováním náboženství mělo být posilováno křesťanské

10

přesvědčení, to se však většinou mělo dosáhnout suchýmmemoro

váním pouček bez působení na rozum a city žáků. Výukakatolické

ho náboženství tak pokrývala celou populaci. Neneslo to všakpoža

dované ovoce. Možná, že tady byla určitá analogie s pozdějšívýu

kou marxismu- leninismu.

I já byl z křesťanské rodiny a v dětství jsem dokonce ministroval.

Církev obvykle kladla na ministranty a jejich výchovu velký důraz,

částečně i proto, že předpokládala, že z některých z nich vyrostou

noví kněží. To se jim někdy podařilo, i když u jiné církve.Napří

klad generální tajemníci komunistické strany Gustav Husák a Karel

Urbánek také v dětství ministrovali, a to nebyli nějaké výjimky,mi

nistrováním nebo církevními obřady prošla řada pozdějších relativně

vysokých stranických kádrů. Například i sám Stalin původněstudo

val na kněze a Gorbačovova dcera byla pokřtěna, i když tajně

s ohledem na tehdejší situaci. Já měl strach, abych něco nespletl, ale

docela mě to bavilo. V oblibě jsem měl zejména svaté přijímání, kdy

jsme potají i chutnávali víno a že bylo opravdu dobré. Rád jsem také

chodil na karlínskou věž zvonit na Cyrila, Františka a Marjánku.

Z těch zvonů je na věži nyní snad jen Marjánka, možná i František,

který byl v první světové válce z věže sňat a v noci odvezen a pak

snad po válce z úkrytu zpět vrácen. Zvony a také jiné kostelnícíno

vé předměty byly odebírány z kostelů a kapliček už od počátkuvál

ky pod záminkou získání barevných kovů na lití dělových hlavní.

Zvony často byly z věží shazovány z velkých výšek na zem, takže

řada z nich se i poškodila. K tomuto využití zvonového kovu ovšem

často ani nedošlo, neboť zábory vyvolaly vlnu odporu, v novinách se

11

objevují četné články na ochranu a památku zvonů, někteří lidé

z vesnic se dokonce pokoušejí zvony ukrýt.

Bylo však zřejmé, že ač se formálně v českých zemích hlásila

k římskokatolické církvi naprostá většina obyvatel, dokonce ažde

vadesát sedm procent, bylo to často pouze důsledkem tradice,poho

dlnosti či společenské nutnosti. Někteří se možná dokonce obávali,

že pokud by nevěřili, mohou přijít do pekla. Značná část věřících

však svou víru v praxi vůbec nepraktikovala, nenavštěvovala boho

služby a nedodržovala rituály. Navíc v Čechách aktivně působila celá

řada organizací, které vystupovaly proti katolické církvi jako opoře

rakouské monarchie. Vztah k církvi umocňoval i fakt, že vedoucí

představitelé národního obrození a českého politického životavčet

ně Masaryka k ní měli chladný, až nepřátelský vztah. Tyto postoje

byly dány historickým vývojem, násilným vnucením římskéhokle

rikalismu ze strany Habsburků a katolických feudálů. Pokusy

o násilnou rekatolizaci po bitvě na Bílé hoře narazily na všeobecný

odpor. Roku 1651 byl proveden v Čechách soupis poddaných, aby

se zjistil počet nekatolíků. Přes násilnou rekatolizaci se hlásila keka

tolickému náboženství sotva jedna pětina všeho obyvatelstva. Byl

proto tehdy zvolen postup ještě násilnější, byly páleny české knihy.

Například jezuitský kněz Antonín Koniáš se vychloubal, že spálil

více než třicet tisíc kacířských knih. Silný úder nekatolickémuoby

vatelstvu pak zasadil císařský patent Karla VI. z roku 1726, který

přikazoval tvrdé a nekompromisní pronásledování osobnekatolické

ho vyznání. Hrozily galeje, bičování, vyhnanství, dlouhé věznění až

trest smrti.

12

Bohatství církve lákalo k sobě zájemce, kteří vstupovali dokláš

terů a dávali se světit na kněze jen proto, aby měli zajištěnýpohodl

ný život. Tak se kněžími stávali i lidé zcela nehodní Kristova učení

a mravně zkažení, čímž vyvolávali proti církvi nenávist. Podobná

situace byla později v období komunismu, kdy se rovněž většina

formálně hlásila ke komunismu. Výuka její ideologie byla takéodtr

žena od reálného života. A do strany a jejich funkcí často vstupovali

lidé z prospěchářských důvodů. Souvislost s komunismem tadypod

le mne byla i v tom, že katolická církev si chtěla podrobit světskou

moc i krále podobně jako komunistická strana i prezidenty a pre

miéry. Světská moc se však někdy snažila omezovat moc církve. Ve

francouzské revoluci půda kostelů a klášterů byla prohlášena za státní

majetek. Duchovenstvo dostávalo od státu plat jako úřednictvo a

ztratilo své bývalé velké příjmy. Podobně to bylo s církevnímmajet

kem a vyplácením církve i u nás v období komunismu. Dalšíparale

lu mezi církví a komunistickým systémem vidím i v podobnéorga

nizaci spočívající v hierarchii organizačních jednotek a ve velkém

důrazu na jednotnou násilně zaváděnou ideologii.

No a pokud jde o jídlo, pak z dnešního pohledu to bylo skoro

nepředstavitelné. Jedly se hlavně polévky, to byl základ, jak se tehdy

říkalo grunt, ta byla skoro každý den. Obvyklá jídla pak byly hrách,

čočka, vajíčka, bramborová kaše, knedlíky se zelím, kroupy a

s ohledem na to, že mouka a cukr nebyly tak drahé, tak i sladké

knedlíky, buchty a škubánky. K večeři byl často pouze chléb aob

vykle jen suchý, výjimečně namazaný máslem. Proto mi dědeček

s babičkou říkali, ať si nedávám na chleba moc másla, že se po něm

13

slepne. No a chleba, ten měl určitou magiku jako boží dar, musel se

sníst do posledního drobku, kdepak kousíček vyhodit. Rovněž třeba

jablko se muselo sníst úplně celé, samozřejmě i s ohryzkem, snad jen

ťopka se směla vyhodit. A pátek to byl postní den, to se jedlo dost

skromně. Maso se podávalo k jídlu nanejvýše jedenkrát týdně,

v neděli, a vždy vařené, aby neubylo, neboť pečené a smažené se

trochu smrskne, a to si chudí lidé nemohli dovolit. V mase mělavel

ký podíl sekaná, neboť zatímco ve středověku patřila jídla zesekané

ho masa k prestižnějším, po rozšíření mlýnků na maso, se mlelo spíše

maso horší, a ještě se mísilo s chlebem a strouhankou. Při stolování

dostal jako první jídlo s odpovídající porcí muž, jako živitel rodiny,

děti přišly na řadu až na konec, dnes je to často zcela opačně.

Můj otec se vyučil krejčovskému řemeslu. Dlouhá léta pracoval

v družstvu krejčích, pak si zařídil samostatné krejčovství a v části

našeho bytu dokonce i módní salon pro pány a má matka zaseparti

ový obchod. Pro nás jako děti to však znamenalo podstatné snížení

prostoru. S ohledem na to, že v Karlíně nebydleli zrovna nejchudší

lidé, šly obchody poměrně dobře, i když si myslím, že název módní

salon byl příliš honosný a zcela neodpovídal dnešním představám.

Dosti záleželo také na tom, zda byla konjunktura nebo krize, které

se tehdy po kratším období pravidelně střídaly. Konjunkturálnímu

kolísání nejvíce podléhala právě výrobní odvětví spojená s módou a

odvětví vyrábějící v podstatné míře pro export, což bylo oděvnictví

a textil. Ovšem ve srovnání s dnešní dobou byl život nepoměrně

chudší. Šaty a oděv se v rodinách dědily, přecházely ze starších dětí na mladší, dosti často se půjčovaly anebo často kupovaly starší,obnošené, a právě proto se rodiče soustředili i na partiové zboží.

Začátkem dvacátého století ve srovnání s dnešní dobou nebyla práce vůbec snadná. Například pracovní doba v továrnách trvala jedenáct hodin denně a v nepřetržitých provozech jedna směnavětšinou dvanáct hodin. Průmysl se postupně rozvíjel; zvláště bylavýznamná konjunktura v polovině prvního desetiletí, například v roce 1906 bylo v Rakousku–Uhersku založeno okolo dvě stě továren, z toho v Čechách kolem sta. Stejný počet vznikl i v roce 1907. Právě textilní průmysl se v té době dosti rozrostl. Prudký rozmachprodukce byl výrazně ovlivněn zvýšením domácí spotřeby, podmíněné dobrou zaměstnaností a velmi dobrými sklizněmi i tím, že větší podniky, které byly dosud orientovány většinou na domácírakousko-uherský trh, se vlivem určitého postupného poklesu podíluBritánie na světovém trhu, začaly více orientovat i na trhy zahraniční, především na Blízký Východ a Balkán.

Značným problémem byla v některých obdobích velká nezaměstnanost, která těsně před první světovou válkou dosahovaladokonce dvaceti až třiceti procent práceschopného obyvatelstva. Lidé nemohli najít obživu, navíc byly i špatné pracovní podmínky a nízké mzdy, a tak nezbývalo nic jiného než odcházet za prací do ciziny. Tam v těchto letech odcházelo z území budoucího Československa v průměru padesát až šedesát tisíc lidí ročně. Po válce byl pak počet Čechů a Slováků usazených v zahraničí odhadován na více než dva miliony. Odcházelo se nejen do Ameriky, ale i do Německa. To byla velká změna proti minulosti, neboť předtím tomu bylo právě naopak; obrovský úbytek českého obyvatelstva v pobělohorské době vyvolal silné přistěhovalectví Němců, zvláště do pohraničníchoblastí, ale i do některých vnitrozemských měst.

No, a my děti jsme se také musely pomalu zamýšlet nad naším budoucím povoláním. Nestarší bratr Vojtěch začal prokazovatnebývalé obchodnické schopnosti, již jako dítě si velmi úspěšnépřivydělával příležitostným prodejem různých předmětů. Měl sen, že si zřídí velkou prosperující firmu. Lákal ho především rozvíjející seautomobilový průmysl. Svoji šanci viděl zejména v budování garáží abenzinových pump. Tam také později dosáhl úspěchů. Měl velkouvzkvétající akciovou společnost prodávající veškerou auto výzbroj, auto oleje, pneumatiky, akumulátory a podobné zboží.

Sestra Marie, jako ženy v té době, se orientovala na založení a vedení rodiny a k tomu i na ovládnutí účetnictví a kancelářských prací.

Starší bratr Bohumír byl rodiči určen pro kněžské poslání, asi by byl dobrý v tomto povolání, neboť ve škole vynikal výbornýmprospěchem a učení se patřilo mezi jeho oblíbenou činnost. Býtiknězem se mu však nechtělo, asi kvůli celibátu, neboť ženy se mu přeci jenom dosti líbily. Měl touhu býti lékařem, a proto šel studovatmedicínu, kde dosahoval velmi dobrých výsledků.

Na mě jako nejmladšího tedy zbylo pokračovat v rodinné textilní tradici, ale vůbec mi to nevadilo, naopak jsem v tom nalézal zálibu. Po vychození obecné a měšťanské školy jsem ve třinácti letechnastoupil coby praktikant k textilní firmě, obchodující látkami, bílým zbožím a hedvábím. Zároveň jsem navštěvoval dvouroční obchodní

16

pokračovací školu pražského obchodního grémia. Učil jsem seroze

znávat jednotlivé druhy látek, jejich užití a podobné věci, které jsem

většinou již znal z domova. Značná část výuky byla věnovánaob

chodu se zaměřením na zvyšování prodejního obratu. To mě bavilo

a měl jsem k tomu i prý talent, říkali o mně, že jsem velmi dobrý

obchodník. Cílem bylo zákazníkovi se maximálně věnovat, nabízet

mu zboží, a pokud by o ně nejevil zájem, pak mu nabídnout něco

úplně jiného. Přesvědčit jej, že co nejlepšího může udělat, je koupit

si zboží právě zde, a ne někde jinde. Tady byl rozdíl od prodavačů

v domě komunismu, kteří často projevovali o zákazníky naprostý

nezájem a působili dojmem, jako by je tito otravovali. Po roce 1989

zase byl návrat k prodeji a mnoho lidí to neumělo. Přišly sem určité

prodejní formy jako telefonování, které naší mentalitě moc neseděly.

Po vyučení jsem pracoval až do začátku února 1918, kdy jsem

v sedmnácti letech a dvaceti dvou dnech narukoval do války

v rakousko-uherské armádě. Mí bratři v té době již byli ve válce,

nejdéle nejstarší Vojtěch, který byl ročník 1895 a byl proto odveden

již v roce 1915.

Když já narukoval již tři a půl roku probíhala první světová válka.

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srb

sku, tento konflikt se již počátkem srpna rozrostl do celoevropských

rozměrů. Vypovězení bylo dáno prohlášením Františka Josefa I.,

Mým národům. Mám ho tady před sebou, schovávám si některéhis

torické dokumenty. Píše se v něm například zkráceně: S nevděkem

rychle zapomínajícím nastoupilo království srbské, které od prvního

začátku své státní samostatnosti až do nejnovější doby od Mých

17

předkův a ode Mne bylo chráněno a podporováno, jež před letyna

stoupilo cestu otevřené požehnané práce míru v Bosně aHercegovi

ně rozšířil Svoje vladařská práva na tyto země, vyvolalo toto Moje

opatření v království Srbském, jehož práva nižádným způsobemne

byla porušena, výbuchy nevázané náruživostí a nejrozhořčenějšíne

návistí. Moje vláda užila tenkráte krásného práva strany silnější a

žádala v nejkrajnější shovívavosti a dobrotivosti na Srbsku toliko,

aby snížilo počet svého vojska na stav míru a slíbilo, že budoucně

setrvá na dráze míru a přátelství. Stále výše šlehá plamen nenávisti

proti Mně a Mému domu, stále otevřeněji vystupuje snahanerozluč

ná území Rakousko–Uherska násilně odtrhnouti. Tomuto nesnesi

telnému řádění musí se učiniti přítrž, ustavičná vyzývavost Srbska

musí se ukončiti, má-li čest a vážnost Mého mocnářství zůstatine

porušena a jeho státní, hospodářský a vojenský rozvoj býti ušetřen

stálých záchvěvů. Srbsko odmítlo umírněné a spravedlivé požadavky

Mé vlády a odepřelo dostáti povinnostem, jichž splnění v životěná

rodův a států jest přirozeným a nutným základem míru. A tak jsem

nucen přikročiti k tomu, aby se moci zbraní opatřily nezbytnézáru

ky, které mají zabezpečiti Mým státům pokoj uvnitř a trvalý mír na

venek.

Tolik tedy František Josef I. Dnes se tomu možná těžko rozumí,

protože čeština a vyjadřování jsou úplně jiné. Občas si toto vyhlášení

čtu, zdá se mi zajímavé tím, že Srbové jako Slované se stavěli proti

Rakousku-Uhersku a usilovali o samostatnost. Mohli tak být pro nás

určitým vzorem. Ovlivňovali tím naší historii, a to nejen v tomto 8 roce, ale s dalšími Jihoslovany i v pozdějších letech, například v roce 1938, po roce 1945 i v roce 1968, ale o tom až později.

Rakousko, bylo to na den svaté Anny roku 1914, povolalobrance mobilizační vyhláškou k nastoupení do 24 hodin. Všichniprodlužovali nástup k posledním hodinám, šli se značnou nechutí, proti

svému přesvědčení. V tom byl zcela zásadní rozdíl proti mobilizaci,

které jsem se zúčastnil v roce 1938. Příslušníci českého Sokola

v Paříži uspořádali ještě v den vyhlášení mobilizace pochod

k rakousko-uherské ambasádě, kde strhli její prapor. To vzbudilo

zájem médií a upozornilo na českou nespokojenost.

Nechuť k boji byla dána jistě i tím, že František Josef I. byl ze všech Habsburků nejněmečtější. Neměl záliby ani ve vědě, ani v umění, vojenských šatů téměř ze sebe nesvlékl, naprostoneschopný zavésti spravedlnost, neuměl si představit stát bez německénadvlády a centralismu, neplnil slibů, neznal soucitu. Jeho postoj pak vyvolával reakci, to je zákonité.

Vůbec v této souvislosti často uvažuji o tom, zda světové události jsou řízeny nějakými zákony. Politika přeci nemůže být nahodilá. Jsou její zákony specifické nebo totožné se zákony jiných oblastí? Podle francouzského filosofa a sociologa Comta, jehož myšlenky i život mě dosti zajímaly, jsou všechny vědy, od astronomie přes biologii po sociologii, vědami přírodními. Není jiné skutečnosti než přírodní, vše, co existuje, podléhá zákonům přírodním, hmotnáneústrojná příroda stejně jako život lidské společnosti. Všechno je stejně determinováno, zapadá do řetězu příčinnosti, jak fyzikální jev, tak

19

také mravní, umělecký, myšlenkový čin. A já si myslím, že máprav

du.

Občas přemýšlím o čtyřech Newtonových fyzikálních zákonech.

Říká se jim také pohybové zákony. No a politika, to je přeci také

pohyb. První je zákon setrvačnosti, který říká, jestliže na tělesone

působí žádné vnější síly nebo výslednice sil je nulová, pak tělesose

trvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu. Platí to

i pro politiku? Myslím, že zcela jistě. Druhý je zákon síly: jestliže na

těleso působí síla, pak se těleso pohybuje se zrychlením, které jepří

mo úměrné působící síle a nepřímo úměrné hmotnosti tělesa.

A pokud si stejně jako u prvního zákona dosadíme místo tělesaspo

lečnost, stát, národ, tak to sedí, že. Čtvrtý zákon superpozice zní,

jestliže na těleso působí současně více sil, rovnají se silové účinky

působení jediné síly, tzv. výslednice sil, která je rovna vektorovému

součtu těchto sil. Důležité jistě v politice, kde každá dílčí síla jedob

rá pro celkový úspěch. Těmito zákony se budu zabývat později, ale

teď se soustředím na ten třetí. To je zákon akce a reakce, který zní

asi tak, že proti každé akci vždy působí stejná reakce. Jinak řečeno:

vzájemná působení dvou těles jsou vždy stejně velká a míří naopač

né strany. Jestliže těleso jedna působí silou na těleso dvě, pak také

těleso dvě působí na těleso jedna stejně velkou opačně orientovanou

silou. Síly současně vznikají a zanikají, působení těles je vždyvzá

jemné. Přitom účinky sil akce a reakce se navzájem neruší. Nelze je

sčítat, protože každá z těchto sil působí na jiné těleso. Nejedná se

proto o rovnováhu sil. A jak tento zákon působí v politice? Tady je

důležité to, že se nejedná o rovnováhu sil. Například z hlediska

20

Habsburků docházelo na Čechy k dlouhodobému působení silou, šlo

tedy o akci, která zákonitě musí vyvolat reakci. Ve fyzice by vznikla

reakce hned a ve stejné síle, jako byla akce. Ale je zřejmé, že

v politice to tak není. Tady vzniká reakce opožděně a mnohdy

s větší silou, než je akce. Obojí je dlouhodobé, akce se může skládat

z celé řady dílčích akcí, zrovna tak i reakce z celé řady dílčích reakcí.

A tyto dílčí akce i reakce se sčítají ve vědomí, postojích a činnostech

lidí. Akce vyvolává vzdor, jedna z reakcí byl například revoluční rok

1848. Podobně vznik první světové války byl kromě jiného vyvolán

i akcemi a reakcemi mezi Srby a Rakousko-Uherskou monarchií.

Tento zákon považuji z hlediska tvorby politiky za důležitý, protože

je třeba počítat s tím, že každá politická akce vyvolá jednou i reakci a

podle toho volit příslušnou strategii a taktiku. Z výše uvedeného

vyplývá, že politické zákony na rozdíl od přírodních vyjadřujívzta

hy mezi velkými skupinami lidí, a tak jejich projev může trvatdlou

hé období někdy i stovky let. V přírodních zákonech je akce areak

ce v určité rovnováze, zatímco v politických vztazích má jedna

z nich převahu nejdříve akce a potom reakce, není mezi nimirov

nováhy. Kromě nich pak existují podle mého názoru i specifické

zákony politiky. Pokusím se některé z nich později zformulovat a

v dalším se jimi i zabývat.

3. První světová válka

První světová válka to teda byl zcela neskutečný masakr. Svými rozměry a celkovou nákladností předčila do té doby všechny války v dějinách lidstva. Mám tady před sebou statistiky. V těch si občas rád čtu, protože se tím někdy zjistí těžko uvěřitelné věci. Podle nich počet obyvatelstva zemí zúčastněných na válce byl asi osm setmilionů. Do zbraně bylo povoláno přibližně sedmdesát milionů osob, počet mrtvých dosáhl deset milionů, raněných a zmrzačených bylo přes dvacet milionů. Čtenáři, kteří prožili celý život v míru, si to asi jen těžko dokážou představit. Řadu úmrtí vojáků způsobily takéšířící se infekční nemoci. Rakousko-Uhersko postavilo do pole devět milionů vojáků, z nichž se více než jeden milion nevrátilo. Počet zúčastněných českých vojáků můžeme pouze odhadnout na jeden milion a čtyři sta tisíc. Do konce roku 1917 padlo podle nejhrubších odhadů na sto třicet osm tisíc českých vojáků císařské armády. To dnes připomíná ve skoro každé vesničce památník s nápisy padlých. A není jich málo, někde to vyhlíží jako by z místních moc mužů nepřežilo. Měl jsem známé, kteří aby sizachránili život, raději dali nohu pod dělo, a tak se dostali z vojny. O nohu sice přišli, ale život jim zůstal. Sám jsem o tom takéuvažoval. Hospodářství válčících zemí přinesla válka velké škody. Podle výpočtů byly náklady za všechny války devatenáctého století,počínaje napoleonskými válkami a konče rusko-japonskou válkou, které činily dvacet jedna miliardy zlatých dolarů pouhým zlomkemnákladů na první světovou válku, které činily dvě stě osm miliardy zlatých dolarů. Kromě vojáků, bojujících v rakousko-uherské armádě se také menší počet Čechů zapojil do bojů na opačné straně v československých legiích, které se rekrutovaly z dřívějších emigrantů, válečných zajatců a přeběhlíků. Počet oficiálně uznaných legionářů se uváděl na devadesát tisíc, v bojích jich přišlo o život pět a půl tisíce.

Nejvíce

bylo ruských legionářů okolo šedesáti tisíc, francouzských téměř

deset tisíc a italských necelých dvacet tisíc. Rád tato číslapřipomínám, protože jsou často slyšet názory, že jsme nikdy nebojovali.

Válka byla i ostrým testem pro celou řadu nových zbrojních systémů

jako byly kulomet, bojové plyny, první prototypy tanků i nově se

rozvíjející letectvo.

V Čechách se během války rozběhly do té doby nevídanépolitické procesy. V roce 1914 byl zatčen vůdce národně-sociálnístrany Václav Klofáč, a později byli zatčeni za velezradu a organizování odboje Karel Kramář a Alois Rašín a odsouzeni k trestu smrti. Vykonání trestu se protahovalo, až nakonec smrt Františka Josefa I. znamenala změnu politického kurzu včetně amnestování apropuštěni těchto politiků.

Celou válku pokračovaly odvody do armády. Další vojáci byli získáváni jednak rozšiřováním věkové hranice pro vojenskou službu, která se vztahovala na všechny muže mezi 18 a 53 lety věku a jednak opakovanými odvody, což známe ze Švejka, k nim se dostavovali už jednou za služby neschopné prohlášení branci, kteří byli díkysníže

23

ným nárokům a přísnějšímu posuzování důvodů neschopnosti zčásti

uschopňováni. Na začátku posledního roku války tak bylo odvedeno

až sedmdesát procent mužů schopných služby, zatímco zbytekpra

coval ve válečném průmyslu.

Češi byli nasazeni již do úvodních válečných střetů, a to v bitvě

na Ceru. Jejím dějištěm se stala náhorní plošina asi sto kilometrů

západně od Bělehradu. Válečná operace začala již dvanáctého srpna

1914 vpádem rakousko-uherských jednotek o celkovém počtupři

bližně dvě stě tisíc vojáků na území Srbska. Srbské armádě sepodaři

lo v této bitvě zvítězit a zatlačit rakousko-uherské jednotky zpět. Do

bitvy byl také zařazen známý 28. pražský pěší pluk, který se zapsal

do historie bitvy tím, že někteří jeho příslušníci odmítli bojovat proti

Srbům, jako slovanským bratrům a se skloněnými zbraněmi a za

zpěvu písně „Hej, Slované!“ se uprostřed rakouského útoku vydali

k srbským liniím. Jejich osud byl tragický, zemřeli. Není všakzná

mo, kolik z nich zabily srbské kulky a kolik jich jako dezertéryne

chali zezadu zastřelit rakousko-uherští důstojníci. Památce těchto

padlých je na monumentálním pomníku v Tekeriši věnována jedna

z pamětních desek, na níž stojí vytesáno: „Ať je i tento kámensvěd

kem a pokolením zvěstuje o vysokém uvědomění československých

bratrů, kteří v rakouském útoku v roce 1914 zahynuli, s písní Hej,

Slované na rtech, aniž by vystřelili z pušek, aby se z jejich krve a

z krve našich junáků, s kterými zde společně odpočívají, zrodilasvo

boda naší i jejich vlasti. Sláva mučedníkům 28. pražského pluku.“

Když jsem někdy později sedával v hospodě a došlo na politiku, tak

jsem to občas mladším připomínal a dával za určitý příklad, protože myslím, že v pozdějších letech jsme se ne vždy chovali k Jihoslovanům nejlépe.

Rakousku-Uhersku vypověděla válku také Itálie a došlo tím ke vzniku italské fronty. Na tuto frontu byli ve větší míře nasazováni právě Češi a příslušníci jiných slovanských národů, protože zdenehrozilo takové nebezpečí přeběhnutí jako v Rusku. Boje na Soči na italské frontě jsou největším válečným nasazením českých vojáků v naší historii, do vojenských operací jich sem bylo v letech 1915 a 1917 nasazeno téměř padesát tisíc. A mnoho tisíc jich tam taképadlo, někde se mluví dokonce až o několika desetitisících. O tom, jak tito muži bojovali, svědčí skutečnost, že mnohé jejich jednotkyvycházely z řady urputných bojů s jednou třetinou svého počátečního stavu. Vytváření souvislé rakousko-uherské obrany na Sočiprobíhalo za mimořádně složité situace, v níž obrana čelila mnohonásobné přesile. Italská převaha na sočské frontě dosahovala poměru až 10:1, někdy i 15:1 Italská armáda byla po vypuknutí války v roce 1915, pokud jde o její početní stav a výstroj ve výhodě. Všechny její polní síly byly soustředěny na jediné frontě a ztráty mohla rychle nahradit. Intenzitou dělostřelecké palby jsou sočské bitvy zcela srovnatelné se známým Verdunem a těžkosti bojů na horní Soči umocňovalovysokohorské prostředí. Sočské bojiště je tak ve srovnání se západnífrontou považováno za mnohem krutější.

V armádě i doma se začaly objevovat ve zvýšené míře rusofilské nálady. Tradiční slovanské a rusofilské cítění u nás bylo vždy.Tentokrát se navíc umocňovalo zprávami o postupu ruské armády na západ. Rusové v bitvě o Halič postoupili na východní Slovensko a po

25

bojích na Visle se blížili k severovýchodním hranicím Moravy.Veli

telství ruské armády vydalo provolání k národům Rakouska

Uherska, kde se slibovala spravedlnost a právo potlačeným národům

monarchie. Proruské sympatie se rychle rozšiřovaly. Vznikalanadě

je, že Rusové dorazí zanedlouho do Prahy. Tehdy to bylo přánívět

šiny obyvatelstva. Proti Rusku se našim vojákům moc bojovatne

chtělo. Někteří odcházeli i do bolševických jednotek. To je i případ

Jaroslava Haška, který prošel legiemi i Rudou armádou. Někteří

z nich se pak znovu ocitli v bojích jako Češi proti Čechům, v roce

1918 dochází mezi nimi ke krvavým bojům, ale třeba i k popravám

českých bolševiků českými legionáři.

V červenci 1917 se uskutečnila na Ukrajině významná bitva

u Zborova, ve které se střetli čeští legionáři s rakousko-uherskými

jednotkami, v nichž ironií osudu většinu tvořili čeští vojáci 35.pl

zeňského pluku a jindřichohradeckého pluku. Legionáři, kteří tvořili

československou střeleckou brigádu, dokázali zvítězit s velmi slabou

výzbrojí, zoufalým nedostatkem kulometů a zcela nedostatečnou

výstrojí o síle jen asi tři a půl tisíce mužů nad dobře vystrojenou

a výborně vyzbrojenou pěší rakousko-uherskou divizí o síle asi pěti a

půl tisíce mužů. V bitvě se střetli Češi s Čechy, ovšem ani jednastra

na až do vypuknutí bitvy to nevěděla a netušila, že půjde víceméně

o boj mezi příslušníky jednoho národa, kteří se osudově, ale zcela

náhodně střetli. Bitva měla někdy až bratrovražedný charakter, a to

nejen v tom, že stáli Češi proti Čechům, ale jsou zaznamenánykon

krétní případy, kdy se jako protivníci potkali bratr s bratrem nebo

otec se synem. Předtím Češi proti sobě bojovali snad naposled u Lipan. Tam to ale bylo dopředu zřejmé. Bylo také rozdílnédůsledky těchto bitev. Zatímco bitva u Lipan znamenala konec husitského revolučního hnutí a podle Palackého konec demokracie, tak bitva u Zborova otevřela cestu k naší samostatnosti. U Zborova také tehdy poprvé od dob bitvy na Bílé Hoře, po tři sta letech, bojovalo samostatné české vojsko jako celek, pod svými prapory a za svobodu své vlasti. U velkých národů to není zas až tak neobvyklé, když stojí proti sobě členové jednoho národa se zbraní v ruce, ale v českých dějinách je to unikátní.

Zborovské vítězství mělo i velký politický význam, protože dalo pádný argument pro uznání nároků Čechů a Slováků na svobodný společný stát, a zároveň podpořilo i další rychlé tvořeníčeskoslovenského vojska nejen v Rusku, ale i ve Francii a Itálii. Zborov tak měl velký význam pro československou myšlenku samostatnosti asvobody. A zde se projevil jeden z aspektů již dříve zmíněného zákona superpozice, vítězství se stalo jednou z významných součástí vektoru sil působících na vznik Československa.

Mezi účastníky bitvy byla řada osobností, která se později kladně nebo záporně zapsala do historie, například Emanuel Moravec aRadola Gajda. Bojoval tam i Jan Syrový, který pro svou ztrátu pravého oka údajně během bitvy a nošení černé pásky byl nazýván„Zborovský Žižka“. Některé prameny však uvádí, že o oko nepřišel v bitvě, ale ještě před ní v průběhu dělostřelecké přípravy. S bitvou jsou také spojováni hned tři budoucí českoslovenští prezidenti. Zatímco T. G. Masaryk bitvu sledoval z Petrohradu pomocí telegramů aválečných vývěsek, tak Ludvík Svoboda se jí účastnil v poli jakolegionář, kde proti němu podle legendy stál na straně Rakouska-Uherska Klement Gottwald, ale jeho účast není příliš jistá, protože podleněkterých pramenů byl v době bitvy v nemocnici ve Vídni.

V průběhu války docházelo k postupnému podstatnémuzhoršování zásobovací situace. Z těchto důvodů byl zaveden přídělovýsystém na většinu životních potřeb, jako na mouku, chléb, cukr, maso, mléko, uhlí. I restaurace mohly servírovat na osobu jen omezené množství jídla. Ve svízelnější situaci byli zvláště obyvatelé měst,neboť neměli možnost pěstovat ovoce a zeleninu. Ale i obyvatelévesnic museli státu odvádět část úrody. Byla jim zabavována mouka, obilí, seno i sláma. Ženy a děti musely obdělávat pole samy, a to i přesto, že postrádaly koně i krávy do potahu, které jim zabavila armáda. Obilí se mlelo pouze na povolení, do chleba se přidávala sláma i otruby. Nedostatek potravin způsobil, že se jedli i psy, kočky, veverky, vrány a jiná zvířata. Kvetl černý obchod s potravinami, lidé si snažili zhotovovat skrýše, kde schovávali potraviny. Bylo štěstí, že naše rodina měla dost příbuzných na venkově, kteří nám občas něco dali. Katastrofální situace v zásobování vedla i ke vzpourám v Boce Kotorské a Rumburku. Počátkem roku 1918 již byla situace v rakousko-uherské monarchii kritická. Bída, hlad a špatnézásobování se totiž netýkaly jen civilistů, ale i vojáků.

No a já, jako voják měl stravu také pochopitelně dosti mizernou. Ráno čisté kafe, v poledne to bylo lepší, polívka, maso a zelenina, večer zase kafe, a to se opakovalo každý den. Obvykle se fasovalo půl kilogramu chleba na den. Večeře bývala po rozkazu v osm hodin a v devět hodin již klid. Výjimkou byl třeba sedmnáctý srpen, to byly narozeniny rakouského císaře Karla I., to jsme se měli dosti dobře. Dopoledne bohoslužby, na oběd hovězí maso s rajskou omáčkou a bramborami, skopová pečeně s bramborovým salátem a kapustou, polívka, opečený kukuřičný klas, švestkový kompot, káva a víno, večeře obdobná.

Byl jsem povolán, mám to tady v plném německém znění, k Infobaterie Regiment N 28, Zug 4, 2 Erste kampkumpanie,FeldErsatz-Batterie a Feldartillerie-Brigade v Buck na der Mur. To bylo hezké horské rakouské okresní město, v češtině se nazývalo Bruclau nad Murou, ve spolkové zemi Štýrsko. Leží na soutoku řek Mury a Mürze, na rozhraní Hochschwabu a Lavanttalských Alp, v nadmořské výšce čtyři sta šedesát osm metrů, čtyřicet tři kilometrů severně od Grazu. Nebylo to tam tak nejhorší, Někdy se dalo koupat i v jezeře. Září 1918 bylo velmi teplé. Nejdůležitější bylo, že jsem nebyl na frontě a byl tak na živu.

Dalo se sem tam něco získat i od místních obyvatel, ale bylo to velmi obtížné. Říkalo se, že tyrolští sedláci jsou horší než polští židi. Za peníze se nedalo koupit nic, jediná šance byla naturální výměna, věc za věc, za tabák, kávu nebo cukr se dalo zpravidla získat ovoce nebo látky, těch měli místní dost na výměnu.

Rakousko-Uherská armáda byla složena z mnoha národností, tak například v družstvu se mnou byl i Ukrajinec, který neuměl číst a psát, a tak vůbec neměl tušení, co se doma děje. Na pokoji jsem spal s Bosňákem, který aby přežil a neonemocněl, jedl stále, pokud to jen šlo, česnek. Hrozně smrděl a mně tak zošklivil česnek na celý život, vůbec jsem jej nemohl cítit. Později jsem měl spory se svoumanželkou, která jej milovala. Chodíval jsem jednou týdně hrávat kulečník mimo domov a ta toho využila, a udělala si topinky. Pak bytintenzivně vyvětrala, ale já česnek, když jsem přišel domu, stejně cítil.

V sedmnácti letech se mi samozřejmě stýskalo, měl jsem také strach, co je s mými bratry. A tak jsem se nemohl dočkat, až dostanu dopis z domova, a čím delší, tím lépe. Dopisy někdy cenzurovali, v těch případech byly opatřeny razítkem zensurirt, to mně ale ani tak nevadilo. Bezva byl také balík, i když přišel mnohdy zkažený, hodily se zejména teplé oděvní doplňky. Na vojně se občas udělovala i týdenní dovolená. Šlo se dostat domů i v různých mimořádných případech jako byla třeba nemoc rodičů nebo jiné podobnénepříjemné události. V těchto případech bylo nutno ale předložit telegram potvrzený od četnictva.

Dopisy z domova jsme vítali i proto, že zprávy, co se u nás děje, jsme měli jen kusé. České noviny na vojnu vůbec nechodily a z německých se člověk z toho, co jej zajímalo, mnoho nedozvěděl. Přáli jsme si býti v této době v Čechách a doufali, že bude příměří s Itálií.

Na jaře 1918 dále pokračoval rozklad rakousko-uherské armády. Lidé měli plné zuby války, která přinášela pouze smrt, vyčerpanost a zmar. V Rakousku-Uhersku včetně českých zemích se začaly konat masové mírové manifestace. K problémům vyplývajícím z nedostatečného zásobování a rostoucí dezerce přispěl po uzavření Brestlitevského míru i návrat vojáků z Ruska. Ti potom co doma viděli hlad, bídu, zanedbaná hospodářství a rozvrácené rodiny se po odpočinku a zpětném povolání do armády buď nedostavili či zběhli, nebo patřili k radikálním rebelům. V řadě posádek vznikalynepokoje, z nichž největší byla rumburská vzpoura, kterou jsem užzmiňoval. Docházelo i k dalším posunům v politické oblasti.

Ještě v půlce října 1918 jsme nevěřili v brzký mír. Zprávy jsme měli jen zprostředkované a opožděné. Dozvěděli jsme se, že 14. října byla v Praze vyhlášena generální stávka a velká demonstrace proti vývozu ohromného množství obilí, dobytka a železničních vagonů do Rakouska. A jestli do té doby ještě nebylo jasné, zda nový stát bude monarchií nebo republikou, tak od toho dne bylo jasné, že to bude republika. I v armádě jsme měli informace o tom, že se blíží příměří, ale zda skutečně k tomu dojde, či nikoli, jsme pochopitelně netušili. Ale ta možnost příměří byla pro nás samozřejmě fantastická zpráva a moc nás posilovala. Poté 28. října se rozšířila informace, že Rakousko–Uhersko nabídlo příměří a přijalo podmínky Dohody včetně svobody slovanských národů monarchie. Lidé chápali tento krok jako kapitulaci monarchie. Vyšli do ulic a demonstrovali za mír, za československý stát a za své sociální a politické požadavky. Národní výbor okamžitě převzal moc a na shromáždění pracujících na Václavském náměstí vyhlásili Československou republiku.Vznikem republiky oficiálně zaniklo České království, které jako státní útvar v čele s králem trvalo na území Čech od 13. století do roku 1918.

K tomu výraznou měrou jistě přispělo, že jsme měli dobrépolitické vedení, jak v tuzemsku, tak zejména v zahraničí. V souvislosti s tím se často zaobírám otázkou, jaký být vlastně měl být dobrýpolitik? Jaké by měl mít vlastnosti a schopnosti? Dnes se říká, jaké má

31

mít vlastnosti ředitel podniku, podnikatel, sportovec, herec, auchá

zíte-li se někde o místo nejposlednějšího referenta, budete jistěvypl

ňovat x dotazníků a na cokoliv testován. Politik žádné pohovory

nedělá a testy nevyplňuje. V dnešní době si hodně lidí myslí, že

úspěšným politikem může být kdokoliv, presidentem může býtfot

balista, protože dal gól nebo zpěvák, protože krásně zpívá. Aleroz

hodně tomu tak není. Politik musí mít kromě velkých znalostí a

zkušeností i nadání. Jaký má být významný politik, vůdce národa, na

to se tato knížka také bude snažit odpovědět. Být vynikajícímpoliti

kem se asi nelze naučit, musí to být vrozené, musí se s tím člověk

narodit, to hlavní mu musí být dáno, jak se říká od boha. Důležitý je

talent a politický instinkt, schopnost analýzy, a především velkátou

ha vést, být lídrem a mít proto vše velkou vášeň. Úspěšná politika

musí být spojena právě s osobní vášní A k tomu samozřejmě patří

i učení, vždyť politice se musí člověk také učit, a snad ještě tvrději

než ostatním profesím. A Masaryk se s tím vším bezpochyby narodil.

Dával velký důraz na vědu v politice, ale věděl, že ta nemůženahra

zovat přirozené nadání. Úspěšným politikem nemůže být každý,

stejně jako nemůže být úspěšným fotbalistou nebo hercem. České

země a Slovensko měly velké štěstí, že měly v té době Masaryka. Já

vždycky rád četl Machiavelliho a myslel na jeho myšlenku, že pro

velké dějinné okamžiky si osud vybírá vynikající muže, kteřídoká

žou rozeznat nabízenou příležitost, a naopak na druhou stranupod

strčí slabé a nerozhodné, kteří jen urychlí pád starých pořádků. Já to

považuji za zákon politiky. Asi bych jej formuloval takto:

V přelomových okamžicích dějin stojí na jedné straně stávající slabé osobnosti, oproti kterým proud dějin vyplaví na povrch nové silné vůdčí osobnosti, které je nahradí. Je to zákon výměny osobností. Osobnosti v těchto klíčových okamžicích se mohou vyměnit a často se to stává dvakrát. Tímto zákonem se budeme zabývat dálenapříklad v souvislosti s událostmi roku 1989. Pro politiku je třeba mít politický talent a k tomu ještě vůli k moci. V nepolitických sférách bychom našli jistě dosti lidí s politickým talentem, kteří by se možná v případě potřeby dokázali velmi rychle zorientovat v politických vztazích. Většinou jim ale chybí to podstatné, totiž jakási nezbytná vůle k moci. Bez ní se významnější politika provozovat nedá.Vůdcem buď někdo je, nebo není. Ten se pozná na první pohled,značným sebevědomým a tím, že touha nebo můžeme říci vůle po moci, je zřejmá na první pohled. Masaryk rozhodně tu vůli k moci měl. Být skrytým hráčem v pozadí určitě nejde. Jen sebevědomému lídrovi totiž lidé uvěří.

Podle Machiavelliho dav bez vůdčí osobnosti nic neznamená, připomínal Liviuse, který ukazoval, že když lid neměl vůdce, neuměl odpovědět, ne že by lid neměl co odpovědět, ale neměl ústa, která by myšlenku vyslovila. A Masaryk právě představoval tato ústa. Byl podle mého názoru politik par excellence.

No a co je vlastně politika? Za lidskou historii bylo jistě mnoho různých definic a pojetí politiky. Podle mne jde určitě o plánovitou, cílevědomou činnost směřující k prosazení důležitých zájmů velkých skupin lidí, a to prostřednictvím politické moci. To je dost důležité, protože kdyby byla nahodilá, velmi pravděpodobně by nebyla moc úspěšná a mohla by vést až ke katastrofě. A politická moc to je vždy nějaké násilí, zákony, právní akty, policie, armáda. Je to nutné,protože ve společnosti existují velké skupiny lidí, které mají velmi často rozdílné sociální zájmy, například proto, že žijí v rozdílnýchmateriálních, kulturních, životních podmínkách anebo třeba i ze zcela jiných důvodů. Z toho vyplývají rozpory mezi těmito skupinami, jejichž řešení nemusí odpovídat zájmům určitých skupin a je proto prosazováno především násilnou cestou. Jde o vybudování, udržení nebo změnu určité společenské reality. Jejím cílem je vydobytí,získání, udržení anebo rozšíření politické moci anebo její rozhodující části. Podle mne základní politický zákon je právě dobytí a udržení politické moci.

Politika tedy na jedné straně může představovat boj o tuto moc, na druhé straně však i spolupráci sloužící k udržení moci anebojejímu získání. Má tedy dvě stránky, na jedné straně potlačující a na straně druhé spolupracující. Je to jako mezi mužem a ženou, tam bývá také boj a spolupráce. V různých chvílích získává převahuněkterá z nich. Pro dlouhodobý vztah je ovšem dobré, když převažuje spolupráce. V krizových situacích však potom zpravidla některá z nich získá rozhodující význam, buď dojde k upevnění spolupráce, anebo roztržce. No a tak je tomu i v politice.

A co je u politiky nejdůležitější? Myslím, že je to stejné jako u jiných činností, a tím je dlouhodobý výsledek, dosaženídlouhodobého cíle. Přitom cestou k němu může dojít k řadě dílčích proher, zatímco krátkodobá vítězství mohou vést k celkové porážce. Možná, že tak lze formulovat zákon politiky, že dílčí prohry a vítězstvínejsou rozhodující, tím je dosažení celkové vítězství, to je zásadního cíle. Můžeme jej nazvat zákonem celkového vítězství. V žádném případě to však neznamená, že dílčí vítězství nejsou důležitá, tamohou, ale také nemusí, posunovat k celkovému vítězství, je to jako ve fotbale nebo šachu, když získáte střed hřiště, pak jste těžko k poražení. A když už jsme v oblasti sportu, tak ze šachové hry je známá oběť figury, která sice může znamenat krátkodobou ztrátu, ale může vést k celkové výhře. A něco podobného existuje i v politice.

Politik je něco jako fotbalový trenér, i kdyby byl sebelepší a mužstvo prohrávalo, tak je neúspěšný a bude propuštěn. Tady lze plně souhlasit s jedním americkým rčením, že v politice není nic tak neúspěšného jako neúspěch a nic tak úspěšného jako úspěch.

Za další zákon politiky lze podle mne považovat i to, že politika je umění možného. To tam převažuje a z toho je třeba vycházet. Někdy ale je dobré pokusit se o nemožné, v tom může být velikost politika, který dokáže, že nemožné se stává možným. To je ale jistě nebezpečné a je přitom třeba dávat pozor, aby ani to původněmožné se nakonec nestalo nemožným. Nuance toho to zákona bylydůležité jak při vzniku Československa, tak v řadě dalších let jehoexistence.

Dělat politiku ale není vůbec jednoduché. Ta má, jak už bylo zmíněno, objektivní zákonitosti a zákony, vlastní logiku vývoje, je vědou. A vědecká politika se opírá o celý komplex poznanýchzákonů společenského vývoje a faktů reálné skutečnosti, proniká dopodstaty společenských procesů. Vyžaduje analýzu, co nejpřesnější,objektivně ověřitelné zvážení vzájemného poměru všech siltuzemských i zahraničních a konkrétních zvláštností každé historickésituace. A také jistě prognózu, aby šla před událostmi a nebyla jimineuvědoměle vláčena za sebou. Obtížné, tak může být zejménaorientovat se v zájmech, protože některé jsou objektivní, jiné subjektivní, některé jsou zřejmé, jiné skryté, některé dlouhodobé, jinékrátkodobé. Zásadní je určení hlavního článku v řetězu událostí, nalezení rozporu, jehož řešení by způsobilo posun dopředu, poznání rozporů, které se budou zostřovat a které naopak budou ztrácet na významu. No a pak samozřejmě stanovení strategie a taktiky, vytýčeníobecných a dílčích cílů.

Podle Masaryka bude politika čím dál více vědou a bezpolitického vzdělání, bez teoretické přípravy není možná veliká a slušnápolitika. Státník moderní musí být kritický, musí být vzdělaný amoudrý, Zdůrazňoval, že i když jde o sebe vzrušivější politickou situací, musíme pozorovat a kombinovat, co a jak, s čím musíme počítat, to musí být přesné jako matematika, cit nesmí mýlit v pozorování a odhadování. Dokonce spolu s Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem zformuloval nový politický směr realismus, který prosazoval podle jejich slov přesné vědecké poznávání věcí proti romantickéfantastice.

No a Masaryk toho hodně ovládal. Velkým plusem bylo jeho vzdělání, kterého dosáhl, ač byl synem dlouho negramotnéhoslovenského kočího, kterého až sám naučil psát. Později se vyskytly názory, že jeho otcem mohl být statkář Redlicha či dokonce císař František Josef. Při studiu se živil kondicemi, jak bylo již tehdyobvyklé. Ovládal osm cizích jazyků. Vystudoval Vídeňskou universitu,

36

kde se stal doktorem filosofie. Stal se i profesorem filozofie na nové

české univerzitě v Praze. Jezdil po světě. Napsal mnoho studií

i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také

psal články do odborných časopisů, jako byly Naše doba nebo Čas,

na jejichž vzniku se aktivně podílel. Založil a redigoval měsíčník

Athenaeum. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se začalza

bývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel

o historickém poslání českého národa. Někteří jej považují zanej

vzdělanějšího Čecha na přelomu 19. a 20. století. Pro politiku tak

měl vynikající vědeckou přípravu.

Politika se skládá ze strategie, která stanoví dlouhodobé obecné a

dílčí cíle a dlouhodobý plán k jejich dosažení. Patří sem například

některé zásadní otázky jako určení hlavního článku v řetězu událostí,

hledání spojenců a využívání rozporů. Tady by měl být politikvizi

onář. Mám tady před sebou filosofické zápisky Che Guevary, které

psal také v pražské kavárně Slávie. A tam myslím velmi trefně píše,

že stratég je generál. Ten, kdo má přehled o celém bojišti. Stratég

stojí na vrcholu kopce a jeho úkolem je určit nejlepší místo

k zahájení a rozvinutí akce. Je třeba vědět, kde se nachází Herzla



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist