načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: 100 DOKUMENTŮ O VZNIKU VÁLKY -- VÝBOR Z ÚŘEDNÍ NĚMECKÉ BÍLÉ KNIHY

100 DOKUMENTŮ O VZNIKU VÁLKY -- VÝBOR Z ÚŘEDNÍ NĚMECKÉ BÍLÉ KNIHY
-14%
sleva

Kniha: 100 DOKUMENTŮ O VZNIKU VÁLKY
Podtitul: VÝBOR Z ÚŘEDNÍ NĚMECKÉ BÍLÉ KNIHY

Sto dokumentů, jež jsou zde otištěny, mluví řečí tak jasnou, že nepotřebují komentáře. Ve své diplomatické střízlivosti podávají bezprostřední a nelíčený obraz politického ... (celý popis)
Titul je skladem 2ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  290 Kč 250
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Guidemedia etc
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013
Počet stran: 248
Rozměr: 135×205 mm
Jazyk: česky
Vazba: brožovaná
Nakladatelské údaje: V Brně, Guidemedia, 2013
ISBN: 978-80-905310-4-8
EAN: 9788090531048
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sto dokumentů, jež jsou zde otištěny, mluví řečí tak jasnou, že nepotřebují komentáře.

Ve své diplomatické střízlivosti podávají bezprostřední a nelíčený obraz politického vývoje posledních let, jenž vždy znovu burcuje a otřásá i toho, kdo tento vývoj prožil z největší blízkosti. Ukazují soustavný vyhlazovací boj, který vedli Poláci od světové války proti polským Němcům a Gdaňsku; ukazují velkorysé a nekonečně trpělivé státnické snahy Vůdcovy, aby se německo-polské styky dostaly na trvalou základnu odpovídající zájmům obou stran; ukazují naproti tomu krátkozraké neporozumění polských držitelů moci, kteří mařili možnost, vždy znovu jim nabízenou z Německa, aby se dospělo ke konečnému vyrovnání.

Především však vidíme, jak se bezprostředně po mnichovské konferenci stále jasněji projevuje válečná vůle Anglie a jak pak britská vláda užívá zaslepení polské vlády, které sama přivodila, k tomu, aby rozpoutala dlouho projektovanou válku s Německem.

K odhalení pokryteckého a zločinného chování anglické politiky v jeho celém rozsahu by sice bylo zapotřebí vylíčit celou poválečnou dobu, v níž se Anglie stavěla v cestu každému pokusu Německa vymanit se z pout versailleského diktátu, a znovu a znovu mařila jakoukoli možnost uskutečnit revizi tohoto diktátu cestou vyjednávání. Stačí však přihlédnout podle dokumentů, shromážděných v této Bílé knize, ke krátkému období od podzimu roku 1938, abychom poznali, že Anglie byla předem rozhodnuta zkřížit násilím cestu Vůdce, jehož geniálnímu státnickému umění se zdařilo odstranit nejhorší versailleské zločiny bez jakéhokoli krveprolití a bez jakéhokoli zasažení anglických zájmů a jenž by byl stejným způsobem dosáhl též pokojného řešení německo-polské otázky, kdyby Anglie nebyla zneužila Polska jako nástroje své válečné vůle a nebyla touto zločinnou politikou uvrhla Evropu do války. (výbor z úřední německé Bílé knihy)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Ke knize "100 DOKUMENTŮ O VZNIKU VÁLKY -- VÝBOR Z ÚŘEDNÍ NĚMECKÉ BÍLÉ KNIHY" doporučujeme také:
Mírové dílo Adolfa Hitlera Mírové dílo Adolfa Hitlera
Pranýř Pranýř
Program NSDAP Program NSDAP
Vom Kaiserhof zur Reichskanzlei -- Listy z deníku 1932-1933 Vom Kaiserhof zur Reichskanzlei
Co řekli naši velikáni o Židech Co řekli naši velikáni o Židech
Německo a světový mír Německo a světový mír
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DOKUMENTŮ

O VZNIKU VÁLKY

100

VÝBOR Z ÚŘEDNÍ NĚMECKÉ BÍLÉ KNIHY



21

PRVNÍ KAPITOLA

Vývoj německo-polských styků

A ) Po l s k á o t á z k a n a v e r s a i l l e s k é k o n fe re n c i

Od chvíle obnovení samostatného polského státu ve Versailles byly německo-polské styky v mnohonásobně nepříznivém znamení. Za prvé se Polsko prohlásilo za dědičného nepřítele Němců, odvolávajíc se na své domněle tisícileté poslání. Odůvodňovalo tím nejen své nároky na německé říšské území, nýbrž přímo i své existenční oprávnění a doporučovalo se tak vítězným mocnostem jako spolehlivý spojenec, kdykoli připravený udržovat Německo v jeho pokoření. Za druhé: V této funkci bylo potvrzeno západními mocnostmi a tím, že bylo pojato do francouzské spojenecké soustavy, se stalo východním článkem v kruhu kolem Německa; po zmizení Ruska mělo převzít jeho roli, jejímž účelem je, aby Německo bylo i nadále udržováno mezi dvěma frontami. Za třetí byl německo-polský poměr od počátku otráven tím, že v Polsku byla ponechána silná německá národní skupina, jež byla podrobena ihned nejostřejšímu popolšťování. Za čtvrté představovalo odstoupení říšskoněmeckého území na východě největší nespravedlnost mírového diktátu. Bylo pokládáno nejen německým národem, nýbrž i směrodatnými spojeneckými státníky za tak neudržitelné, že všichni byli zajedno, že na tomto místě musí dojít k první nápravě, neměl-li zde vypuknout nejbližší válečný konflikt v Evropě.

V pamětním spise pro versailleskou mírovou konferenci ze dne 25. března 1919 upozornil na tuto příčinu budoucí války Lloyd George a stejně učinila i německá mírová delegace.

Č. 1 (1)

Z memoranda

britského ministerského předsedy Lloyda George,

25. března 1919

„Několik úvah pro mírovou konferenci, než definitivně sta

noví své podmínky“

...Udržení míru bude záviset na tom, aby nebyly žádné příčiny k zoufání, jež ustavičně podněcují ducha vlastenectví, spravedlnosti nebo „fair play“. Naše podmínky mohou být tvrdé, ba kruté a dokonce nemilosrdné, abychom dosáhli zadostiučinění, současně však mohou být tak spravedlivé, aby země, jíž budou uloženy, ve svém srdci cítila, že nemá právo k žalobám. Avšak nespravedlnost a vypínavost, projevené v hodině triumfu, nebudou nikdy zapomenuty nebo prominuty.

Proto jsem co nejostřeji proti tomu, odnímat německé vládě více Němců, než je nezbytně třeba, a postupovat je jinému národu. Nedovedu si představit pádnější příčiny budoucí války než situaci, kdy německý národ, jenž se nepochybně ukázal jako jedna z nejsilnějších a nejmocnějších ras světa, byl obklopen řadou malých států, z nichž se mnohé skládají z národů, jež předtím nikdy neustavily stálé vlády, z nichž však každý zahrnuje široké masy Němců žádajících sjednocení se svou vlastí. Návrh polské komise, aby 2 100 000 Němců bylo postoupeno pod dohled národu jiného náboženství, jenž ještě nikdy v průběhu svých dějin neprokázal způsobilost k vlastní stabilní vládě, musí podle mého úsudku vést dříve či později k nové válce ve východní Evropě...

Č. 2 (2)

Z poznámek německé mírové delegace k mírovým

podmínkám, 29. května 1919*

...Úpravou územních otázek na východě, jak ji předvídá článek 27 a 28, se přidělují polskému státu větší či menší části pruských provincií Východní a Západní Prusko, Pomořansko, Poznaňsko a Slezsko, jež nejsou obývány nesporně polským obyvatelstvem. Bez zřetele na národopisná hlediska se dávají Polsku četná německá města a širé čistě německé kraje, jen aby se tím Polsku dostalo příznivých vojenských hranic vůči Německu nebo důležitých železničních křižovatek. Bez rozdílu jsou nyní Polsku přiznávány kraje, jež byly od Polska odděleny v různých stoletích nebo v nichž Poláci vůbec nikdy nevládli. Přijetí navrhované úpravy by proto znamenalo znásilnění velkých nepopiratelně německých krajů. Taková úprava by mimo to byla v rozporu s Wilsonovými zásadami, že při úpravě národních otázek se má předejít tomu, aby „byly tvořeny nové zárodky svárů a protivenství nebo aby byly zvěčňovány takové staré prvky, jež by průběhem doby pravděpodobně porušovaly mír evropský a tím i světový“...

Č. 3 (13)

Z poznámek německé mírové delegace k mírovým

podmínkám, 29. května 1919

...Obzvláště odstoupení čistě německého hansovního města Gdaňsku (Danzig) a jeho rovněž čistě německého

* Příloha k nótě předsedy německé mírové delegace ve Versailles, adresované předsedovi versailleské konference dne 29. května 1919.

24

okolí, jak žádají články 100 až 108, je v nejostřejším roz

poru se všemi ujištěními, danými v prohlášeních preziden

ta Wilsona. Gdaňsk vykazoval podle sčítání ze dne 1. pro

since 1910 mizivou polsky mluvící menšinu ve výši 3,5 %,

kraj Danziger Niederung 1 %, kraj Marienburg 3 % a rov

něž kraj Danziger Höhe měl jen 11 %. Ani Poláci vážně ne

popírají, že Gdaňsk měl vždy německý ráz. Pokus učinit

z Gdaňsku svobodné město a vydat jeho dopravu a zastu

pování jeho práv navenek polskému státu, by vedl k prud

kému odporu a trvalému válečnému stavu na východě. Při

tom byla hospodářská opatření učiněna tak, aby Gdaňsku

byl co nejvíce ztěžován jakýkoli styk s Německem – zřejmě

proto, aby toto čistě německé území bylo během doby hos

podářským tlakem popolštěno. Německá vláda proto musí

odmítnout zamýšlené národní znásilnění Gdaňsku a musí

vyslovit požadavek, aby Gdaňsk a okolí byly ponechány při

Německé říši...

I předseda Nejvyšší rady, Clemenceau, upozornil Polsko

ve známém listě Paderewskému ze dne 24. června 1919 na

význam národní hypotéky nového polského státu a učinil

uzavření a dodržování příslušné smlouvy o ochraně men

šin předpokladem toho, aby Polsko obdrželo německé kra

je. Tím byl současně stanoven slavnostní závazek spojenec

kých mocností, že bude zajištěn tento základní zákon němec

ké národnostní skupiny a jiných takových skupin v Polsku.

Znění smlouvy nezanechává pochyb o tom, k čemu se Pol

sko zavázalo vůči více než 40 procentům nepolských obyva

tel nového státu. Historie německo-polských styků od roku

1919 se však stala, jak vyplývá z listin zde předložených, his

torií neustálého porušování této smlouvy Poláky a historií ti

chého spolupachatelství S p ol e č n ost i n á ro d ů a garančních

mocností. Již dne 20. listopadu 1920 musela německá vláda zanechat své zdrženlivosti a podala polské vládě rozsáhlou stížnost. Musela konstatovat, že „Němec je v Polsku psancem“. Tato stížnost měla stejně málo úspěchu jako četné stížnosti a zákroky zástupců německé národnostní skupiny v Polsku samém.

Polská vláda dala jasně najevo, že se necítí nijak vázána slavnostně přijatými závazky o ochraně menšin. Dne 10. dubna r. 1923 ohlásil tehdejší ministerský předseda generál Sikorski ve veřejné řeči jakožto vládní program „likvidaci německého majetku a odněmčení západních provincií“ a nešetřil ostrými slovy o Gdaňsku. V polovině roku 1923 nabylo vyhánění Němců již mimořádného rozsahu. Polská opatření proti německému pozemkovému majetku, o nichž např. Stálý soud mezinárodní spravedlnosti ve svém dobrozdání ze dne 10. září 1923 prohlásil, že se „neshodují s mezinárodními závazky polské vlády“, zvýšila nátlak k vystěhování. V září roku 1931 bylo z polské strany připuštěno, že z Polska byl již vypuzen asi jeden milion Němců. Avšak ani ručitelské mocnosti ani S p ol e č n ost n á ro d ů , jíž se mezitím vždy znovu dovolávala nejen německá, nýbrž i ukrajinská národní skupina o ochranu před stálým porušováním menšinových ustanovení Poláky, svoji povinnost nesplnily.

Popolšťovací politika byla ihned zahájena i proti Svobodnému městu Gdaňsk. Německá mírová delegace, odvolávajíc se na prohlášení prezidenta Wilsona, marně protestovala proti odtržení Gdaňsku. Polsko považovalo od počátku nový status v Gdaňsku jen za východisko pro konečné popolštění. Vtáhlo do Gdaňsku se 24 úřady a v každém z nich spatřovalo polskou buňku a zárodek. Ze zjištění vrchního velitelství branné moci po ukončení polské války vyplývá, že nejdůležitější z těchto úřadů byly vybudovány jako vojenské opěrné body. Svobodné město Gdaňsk se muselo ustavičně dovolávat komisaře S p ol e č n ost i n á ro d ů , příp. Ra d y S p ol e č n ost i n á ro d ů proti polským akcím. Zneužívajíc svých privilegií, jež mu byly ve Versailles vyhrazeny vůči Gdaňsku, a to zvláště užíváním hospodářského nátlaku, se Polsko od počátku pokoušelo přimět Gdaňsk, aby se podrobil polským zájmům: kde se tyto prostředky nátlaku nezdály dostatečné, necouvlo Polsko ani před zásahy do gdaňských výsostných práv. Zatímco se Polsko snažilo všemi prostředky zesílit své postavení v Gdaňsku, způsobovalo současně gdaňskému přístavu nejtěžší škody zřízením a jednostranným podporováním polského konkurenčního přístavu Gdyně.

V táboře protivníků Německa ze světové války, odpovědném za vytvoření Polska, velmi brzy poznali, že ustavičné polské porušování práv německé národní skupiny přivtělené k Polsku, jakož i práv Gdaňsku, představuje vážné nebezpečí pro evropský mír. Četné výroky, obzvláště vedoucích anglických politiků, rozpravy v dolní sněmovně a publikace tlumočí tento názor. Tak se v listopadu 1932 vyslovil Winston Churchill v britské dolní sněmovně pro „nápravy oprávněných stížností přemožených“ a zdůraznil přitom obzvláště „gdaňský koridor“. „Jinak bychom mohli“, pravil, „být proti své vůli a přes své lepší přesvědčení zapleteni do války, jež by byla vedena, aby byly zachovány právě nespravedlnosti a stížnosti, jež dnes drásají Evropu.“ Nestalo se však nic, aby změna byla včas uskutečněna. Až do převzetí moci v Německu nacionálně socialistickou vládou se poměry vyvíjely stále nebezpečněji.

B ) Ně m e c k é s n a h y o d o ro z u m ě n í s Po l s k e m ,

1 9 3 3 a ž 1 9 3 9

Již brzy po převzetí moci se tudíž Vůdce rozhodl vytvořit v zájmu míru mezi sousedy a míru evropského zcela novou základnu pro německo-polské styky a uskutečnit za tímto účelem dorozumění s Polskem. Tyto snahy se datují od května roku 1933 a sahají až do konce srpna 1939. Některé dokumenty vybrané z množství listinného materiálu svědčí o těchto německých snahách o dorozumění.

Č. 4 (26)

Záznam říšského ministra zahraničí o Vůdcově

rozmluvě s polským vyslancem

Berlín, 2. května 1933

Pan říšský kancléř přijal dnes dopoledne v mé přítomnosti polského vyslance, jenž pověřen svou vládou poukázal na to, že od převzetí vlády v Německu nacionálněsocialistickou stranou vzniká v Polsku rostoucí neklid, jenž zčásti nabyl panického rozsahu. Vyslanec zdůraznil zájem Polska na volném přístupu k moři, jehož se nemůže vzdát již žádná polská vláda. Proto musí Polsko udržet své právo na Gdaňsk; vyslanec byl pověřen tím, aby dosáhl od pana říšského kancléře ujištění, že se z německé strany nepomýšlí na nic, co by nějakým způsobem měnilo nynější stav v Gdaňsku.

Kancléř odvětil panu Wysockému, že nejprve musí odmítnout zvláštní právo Polska na Gdaňsk. Je-li v Polsku zneklidnění, může kancléř jen říci, že na německé straně je podstatně více příčin k takovému zneklidnění a v Německu se cítí trvale ohroženi událostmi v Horním Slezsku, soustřeďováním vojska na hranici a obsazením Westerplatte v Gdaňsku. Hranice mezi Polskem a Německem byla utvořena krátkozrakostí státníků, pošetilostí a zlobou, takže klidné soužití obou národů, pokud existuje tato hranice, je téměř nemyslitelné. Kancléř si váží každé národnosti, považuje Polsko za realitu a bere na tuto realitu zřetel. Žádá však, aby i z polské strany bylo na Německo hleděno jako na realitu. Kdyby v době uzavření versailleské smlouvy nebyly bývaly mysli zcela zmateny, z polské strany by nikdy nesměl být dán souhlas ke zřízení koridoru německým územím, neboť je jasné, že tím mezi Německem a Polskem muselo vzniknout trvalé napětí. Bývalo by bylo značně rozumnější hledat přístup k moři, o němž vyslanec mluvil jako o nezcizitelném právu Polska, na druhé straně Východního Pruska. V tomto případě by mezi Německem a Polskem jistě byl již dlouho dobrý poměr a byla by dána též možnost hospodářského dorozumění. Kancléř by si jen přál, aby nevyřízené politické otázky mezi Německem a Polskem byly jednou bez vášně zkoumány a projednávány státníky obou stran. Je přesvědčen, že by se pak také mohlo najít východisko z nynější neudržitelné situace. Německo chce mír. Je mu vzdáleno násilné vyvlastnění polského kraje. Vyhrazuje si však dožadovat se kdykoliv a podle svého uznání oněch práv, jež mu smluvně náležejí...

Svob. pán von Neurath

Č. 5 (33)

Říšský ministr zahraničí německému vyslanci ve Varšavě

Telegram

Berlín, 24. listopadu 1933

Pan říšský kancléř je srozuměn s návrhem německo-polského prohlášení, jenž Vám zde byl již osobně odevzdán.* Pan říšský kancléř je dále srozuměn s tím, abyste tento návrh odevzdal při audienci maršálu Pilsudskému jménem pana říšského kancléře. Prosím Vás, abyste ihned vhodnou formou požádal o tuto audienci a naléhal na rychlé stanovení termínu.

Prosím, abyste při této audienci pravil asi následující: Pan říšský kancléř opětuje s největšími díky pozdravy maršálovy. Se zadostiučiněním uvítal stanovisko maršála, jehož myšlenky plně sdílí, jak vyplývá z ujednaného tiskového komuniké.** Říšský kancléř je toho názoru, že je účelné nezůstat pouze při tomto komuniké, nýbrž nalézt formu, jež by jasněji vymezila myšlenky a vůli obou vlád a měla trvalejší politický účinek. Jste tudíž pověřen odevzdat návrh prohlášení, jaké by mělo být učiněno oběma vládami, aby se dosáhlo žádoucího cíle. K odůvodnění tohoto návrhu je třeba dále dodat, že pan říšský kancléř pokládá za vhodné neoperovat ustálenými starými pojmy a formulacemi, poněkud již otřelými, nýbrž zvolit místo toho formu, jež by politické rozhodnutí obou vlád projevila zcela jasně a učinila na veřejnost silnější dojem než obvyklá forma paktu, jež se již netěší obzvláštní vážnosti. Přitom by však bylo třeba zdůraznit, že forma zvolená v tomto návrhu nemění nic na závazném charakteru ujednání, jak už vyplývá z ratifikace stanovené na konci.

K Vaší informaci bych ještě poukázal na to, že znění námi navrhovaného prohlášení naprosto neobsahuje uznání nynějších německých východních hranic, nýbrž naopak tlumočí názor, že tímto prohlášením má být vytvořena základna pro řešení všech problémů, tedy i problémů územních.

Neurath

* Jde o předběžný návrh prohlášení ze dne 26. ledna 1934, otištěného pod číslem 7.

** Komuniké zní takto: „Říšský kancléř přijal dnes dopoledne polského vyslance, jenž u něho vykonal svou nástupní návštěvu. Rozmluva o německo-polských stycích ukázala naprostý souhlas obou vlád v úmyslu přistoupit k řešení otázek, dotýkajících se obou zemí, cestou přímého vyjednávání a zříci se ve vzájemném poměru jakéhokoli násilí.“

Č. 6 (34)

Německý vyslanec ve Varšavě zahraničnímu úřadu

Telegram

Varšava, dne 28. listopadu 1933

Byl jsem přijat maršálem Pilsudským dnes odpoledne. Rozmluva, jíž byl přítomen ministr zahraničí Beck a jež trvala asi jednu a čtvrt hodiny, měla nadmíru přátelský ráz, jako vůbec je třeba hodnotit stanovení audience na zdejší poměry neobyčejně rychlé jako obzvláštní pozornost.

Maršál, který se v rozhovoru rád odchýlí od věcného námětu, aby připojoval osobní vzpomínky, většinou vojenského rázu, činí dojem duševně svěží, tělesně však na svá léta dojem zestárlý a téměř vetchý. Jeho základní stanovisko k projednávanému komplexu otázek se vyznačovalo tím, že vždy znovu tlumočil sympatické uznání osobnosti říšského kancléře, jehož upřímnou vůli k míru při rozmluvě opětovně zdůrazňoval.

Počal jsem rozhovor tím, že jsem tlumočil pozdravy říšského kancléře, jež Pilsudski přijal se zřejmým uspokojením. Poté jsem podle pokynu vyložil formu „prohlášení“, kterou jsme zvolili, a pak jsem na maršálovo přání přečetl prohlášení německy a doplnil je vysvětlivkami ve francouzském jazyce, jenž mu je běžnější.

Pilsudski se základními myšlenkami německého návrhu vyslovil souhlas. Schválil zvláště, a to drastickým, jemu vlastním způsobem volbu nové formulace a upuštění od nenáviděných paragrafů, jež mu je obzvláště sympatické, dal však z opatrnosti najevo, že mnohdy i starobylé formy a paragrafy mají svou cenu. Prohlásil, že přirozeně není sto zaujmout stanovisko k jednotlivostem návrhu, že však již nyní chce vznést obzvláštní námitku, a to se zřetelem na rozhodčí smlouvu locarnskou, jež má v Polsku špatný zvuk. Pokud jde o další proceduru, vykládal maršál déle, komu všemu bude muset být návrh předložen ke zkoumání a posudku, a opětovně poukazoval na to, že si toto řízení vyžádá značnou dobu. V dalším průběhu rozmluvy Pilsudski zdůraznil, že si sám přeje, aby se německo-polské styky dostaly na základnu přátelského sousedství; s jasností, jakou jsem od polských politiků dosud sotva slyšel, však poukázal na to, že z nepřátelství polského národa k Němcům, starého tisíc let, při provádění této politiky vzniknou velké potíže. Tato politika by proto neměla být vybudována na momentech citových, nýbrž pouze na úvahách rozumových. Jeho tvrzení, že v Německu jsou poměry podobné, jsem odporoval a s poukazem na události poslední doby jsem zdůrazňoval nutnost zahájit plánovitou politiku dorozumění, jak to již ze strany Německa bylo uskutečněno účinným způsobem např. v oboru tisku. Na mé vývody odpověděl Pilsudski tím, že vyjádřil své bezmezné pohrdání tiskem, s nímž nechce mít nic společného, připustil však, že je užitečné působit na politické organizace.

Závěrem jsem se zmínil o přání říšského kancléře dospět k normálním stykům též na hospodářském poli. Pilsudski odvětil, že svého času byl v polském ministerstvu jen jediný ministr proti celní válce, kdežto dnes by se stěží našel ještě ministr, jenž by schvaloval pokračování v této neblahé válce. Polsko, které se hospodářskou krizí probojovalo bez jakékoli rezervy, je ostatně odkázáno na to hledat hospodářsky únosné vyrovnání.

Moltke

Německá námaha, kterou v osobě velkého polského státníka maršála Pilsudského provázelo stejné přání po dohodě se západními sousedy, se zdála mít úspěch. Dne 26. ledna se uskutečnilo dvoustranné prohlášení, jež se zdálo povolaným k tomu poskytnout stykům obou států a národů novou základnu.

Č. 7 (37)

Prohlášení německé a polské vlády 26. ledna 1934

Německá a polská vláda mají zato, že přišla chvíle, aby přímým dorozuměním od státu ke státu bylo zahájeno nové období v politických stycích mezi Německem a Polskem. Proto se rozhodly stanovit tímto prohlášením základnu pro budoucí vytváření těchto styků.

Obě vlády vycházejí z faktu, že udržení a zajištění trvalého míru mezi jejich zeměmi je podstatným předpokladem všeobecného míru v Evropě. Jsou proto rozhodnuty opřít své vzájemné styky o zásady, obsažené v pařížském paktu ze dne 27. srpna 1928, a chtějí, pokud přichází v úvahu poměr mezi Německem a Polskem, přesněji stanovit užívání těchto zásad.

Přitom každá z obou vlád konstatuje, že mezinárodní závazky, které dosud již převzala na jinou stranu, nepřekážejí pokojnému vývoji jejich vzájemných styků, nejsou v rozporu s nynějším prohlášením a toto prohlášení se jich nedotýká. Dále konstatují, že se toto prohlášení nevztahuje na otázky, jež je podle mezinárodního práva třeba považovat výlučně za vnitřní záležitosti každého z obou států.

Obě vlády prohlašují svůj úmysl dohodnout se přímo o otázkách týkajících se jejich vzájemných styků, nechť jsou jakéhokoli druhu. Kdyby se snad mezi nimi vyskytly sporné otázky a kdyby nebylo možné dosáhnout jejich řešení bezprostředním jednáním, budou hledat v každém zvláštním případě na základě vzájemné dohody řešení jinými pokojnými prostředky, aniž tím bude dotčena možnost užít v případě potřeby postup stanovený pro takový případ v jiných úmluvách, jež jsou mezi nimi v platnosti. Za žádných okolností však k vyřízení takových sporných otázek nesáhnou k užití násilí.

Mírová záruka vytvořená těmito zásadami ulehčí oběma vládám velký úkol – nalézt pro problémy politického, hospodářského a kulturního rázu řešení, jež spočívá ve spravedlivém a slušném vyrovnání oboustranných zájmů.

Obě vlády jsou přesvědčeny, že se tímto způsobem budou styky mezi oběma zeměmi plodně rozvíjet a že povedou ke vzniku dobrého sousedského poměru, jenž bude požehnáním nejen jejich oběma zemím, nýbrž i ostatním národům Evropy.

Přítomné prohlášení má být ratifikováno a ratifikační listiny mají být co nejdříve vyměněny ve Varšavě. Prohlášení platí na dobu 10 let, počítajíc ode dne výměny ratifikačních listin. Nebude-li jednou z obou vlád vypovězeno šest měsíců před uplynutím této doby, zůstává v platnosti i nadále, poté však bude moci být každou vládou kdykoli vypovězeno se lhůtou šesti měsíců.

Vyhotoveno v dvojím originálu v německém a polském jazyce.

Berlín, 26. ledna 1934

Za německou vládu:

C. svob. pán von Neurath

Za polskou vládu:

Józef Lipski


34

Toto slavnostní prohlášení vyjadřovalo úmysl obou vlád utvářet své styky dvoustrannými diplomatickými metodami s vyloučením násilí a s vyloučením vměšování třetích. Na základě takového dobrého sousedského styku pak měly být řešeny „problémy politického, hospodářského a kulturního rázu“. Šlo tedy o smlouvu k řešení problému, nikoli však k zvěčnění status quo existujícího mezi Německem a Polskem.

Očekávání, že tato smlouva poskytne stykům obou států a národů novou, tvůrčí základnu, bylo nicméně brzy zklamáno.

Naděje, že německo-polské prohlášení povede též ke zlepšení v zacházení s německou národnostní skupinou v Polsku a bude polským úřadům směrnicí při jednání s touto skupinou, se brzy ukázala klamnou. V předpokladu, že Německo a německý tisk ve smyslu úmluvy o dohodě zachovají klid, zahájila polská vláda pod pláštíkem právě této úmluvy tažení, směřující k chladné likvidaci německé národní skupiny, přičemž mohla být na obtíž leda ještě formálně existující kontrola versailleské smlouvy o ochraně menšin. Proto Polsko vypovědělo dne 13. září 1934 před shromážděním Ženevské ligy spolupráci se S p ol e č n ost í n á ro d ů při provádění smlouvy o ochraně menšin. Na německé výhrady k tomuto kroku učinil polský ministr zahraničí výslovné prohlášení, že práva menšin budou nadále chráněna polskou ústavou.

Toto prohlášení neodpovídalo skutečnostem. Ničivé tažení proti německé národní skupině bylo vedeno dále pozemkovou reformou a propouštěním dělníků, omezováním kulturní činnosti, bojkotovými opatřeními a teroristickými činy. Německo-polský tiskový mír nebyl dodržován. Německá zastupitelství v Polsku musela ve svých zprávách konstatovat, že od úmluvy o dorozumění nelze zjistit zlepšení, nýbrž ve všech oborech zhoršení.

DRUHÁ KAPITOLA

Anglická válečná politika od mnichovské

úmluvy – Německý pokus o pokojné řešení

otázky Gdaňsku a koridoru

A ) Po č á t e k v á l e č n é h o š t v a n í v A n g l i i –

Ně m e c k á n a b í d k a Po l s k u

Č. 12 (217)

Společné prohlášení Vůdce a britského ministerského

předsedy Chamberlaina, Mnichov, 30. září 1938

Měli jsme dnes další rozmluvu a jsme jednotní v poznání, že otázka německo-anglických styků má prvořadý význam pro obě země a pro Evropu.

Považujeme úmluvu podepsanou včera večer a německoanglickou námořní úmluvu za symbolické pro přání obou našich národů nevést již nikdy proti sobě válku.

Jsme rozhodnuti projednávat i jiné otázky, týkající se obou našich zemí, metodou konzultace a usilovat dále o odstranění případných příčin názorových rozporů, abychom tak přispěli k zajištění evropského míru.

Adolf Hitler Neville Chamberlain

Zdálo se, že uvedené mnichovské německo-anglické prohlášení uskutečnilo po mnoha letech jednostranného německého úsilí o anglické přátelství ve vztazích obou zemí onen obrat, jaký si odjakživa přál zahraničně politický program nacionálního socialismu, známý celému světu. Mnichovská úmluva sprovodila ze světa českou krizi. Vůdce spatřoval

46

nyní možnost stabilizovat trvalou formou vztahy k Anglii

a zaručit tak svému vlastnímu národu i všem ostatním ev

ropským národům dlouhé období míru. Tím větší bylo zkla

mání, že britský ministerský předseda Chamberlain již o tři

dny později ohlásil v dolní sněmovně vyzbrojení Anglie za

každou cenu. Tuto řeč, z níž přinášíme v dalším výtah, prová

zela anglická opozice prudkými výpady na Německo.

Č. 13 (218)

Z řeči britského ministerského předsedy Chamberlaina

v dolní sněmovně, 3. října 1938

...Věřím, že jsou mnozí, kdož jsou se mnou toho názoru,

že takové prohlášení, podepsané německým říšským kanc

léřem a mnou, je něčím více než zbožným projevem ná

zoru. V našich vztazích k jiným zemím záleží vše na tom,

aby na obou stranách byla upřímnost a dobrá vůle. Věřím,

že upřímnost a dobrá vůle zde jsou na obou stranách. To

je důvod, proč význam tohoto prohlášení pro mne dale

ko přesahuje své skutečné slovní znění. Je-li nějaké po

naučení, jež můžeme vyvodit z událostí posledních týdnů,

pak je to ponaučení, že trvalého míru nelze dosáhnout tím,

že klidně sedíme a čekáme na něj. Aby ho bylo dosaženo,

je zapotřebí aktivního a pozitivního úsilí. Mám nepochyb

ně mnohé kritiky, kteří tvrdí, že se proviňuji lehkovážným

optimismem a že bych udělal lépe, kdybych nevěřil ani je

diné slovo, pronesené vládci jiných velkých evropských

států. Jsem přílišným realistou, abych uvěřil, že svého ráje

dosáhneme v jednom dni. Položili jsme pouze základní ká

men k míru. S vrchní stavbou nebylo ještě ani započato.

V této zemi se již dlouho zabýváme velkým programem velkého ozbrojení, jehož tempa a rozsahu stále přibývá. Nikdo nesmí věřit, že si pro podepsání mnichovské úmluvy čtyřmi mocnostmi můžeme dovolit zmenšit v tuto chvíli své úsilí, nesoucí se k tomuto programu. Pokud jde o tuto zemi, nemůže odzbrojení již nikdy být jednostranné. Zkusili jsme to jednou a uvrhli jsme se přitom téměř do neštěstí. Má-li odzbrojení přijít, musí přijít postupně, musí přijít dohodou a aktivní spoluprací ostatních zemí. A dokud si touto spoluprací nejsme jisti, dokud jsme se nesjednotili v krocích, jež třeba vskutku podniknout, musíme zůstat na stráži...

Toto nové chování jak britského ministerského předsedy, tak především opozice, odporující veskrze smyslu a znění mnichovské úmluvy, přimělo Vůdce dne 9. října v Saarbrückenu k odpovědi, v níž poukázal na to, že v Anglii může místo Chamberlaina přijít k moci pan Duff Cooper či pan Eden nebo pan Churchill, čímž by vznikla pravděpodobnost, že bude rozpoutána nová světová válka, neboť to je otevřeně přiznávaný cíl těchto mužů. Již příštího dne na to odpověděl britský ministr války Hore Belisha řečí, v níž oznámil další anglická ozbrojovací opatření. V následujících měsících byla tato opatření vzrůstajícím tempem orientována na útočné zbraně a cíle – na vytvoření expedičního vojska pro kontinentální válku. Současně hnala Anglie francouzského spojence k dalšímu ozbrojovacímu úsilí, především ve vzduchu. Že Vůdcovo varování v Saarbrückenu bylo vskutku velmi oprávněné, se ukázalo o několik dní později, když Winston Churchill pronesl rozhlasovou řeč pro Ameriku, v níž starým válečně štváčským tónem jasně naznačil, že tyto kruhy anglické politiky nemají v úmyslu držet se mnichovské úmluvy.

Č. 14 (223)

Z řeči Winstona Churchilla pro rozhlas Spojených států

amerických, 16. října 1938

...Musíme vyzbrojit! Když jsme se svou vážnou vůlí k míru dostali do nepříznivé situace, musíme to napravit zdvojeným úsilím a mělo-li by toho být zapotřebí, stálostí ve snášení bolesti. Nemůže být pochyb o tom, že musíme vyzbrojit.

Velká Británie se vzdá svých staletých zvyklostí a uloží svým obyvatelům národní brannou povinnost. Britský národ bude hledět vzpřímen vstříc všemu, nechť přijde cokoli. Avšak, abych mluvil s prezidentem Wilsonem, nástroj zbraní jako takový nepostačuje. Musíme ještě připojit sílu duchovního postoje.

Jsou lidé, kteří říkají, že bychom se neměli nechat zavlékat do teoretického rozporu mezi nacismem a demokracií. Tento rozpor však existuje již dnes.

To, co svobodným zemím propůjčuje velkou část jejich síly, je právě protiklad v duchovních a morálních ideách...

Jasné světlo pokroku se svou snášelivostí a svou spoluprací, svou důstojností a svými radostmi bylo v minulosti často zhašeno.

A přece žiji ve víře, že jsme nyní konečně překonali barbarství do té míry, abychom byli s to držet ho na uzdě a mohli se mu bránit. Je-li nám jasné, oč nyní jde, musíme svá rozhodnutí učinit včas. Posléze to také učiníme. Čím déle však čekáme, tím větší bude naše námaha!

Je to provolání k válce? Prohlašuji, že je to jedinou zárukou míru. Rychlé a rozhodné soustředění všech sil, aby se čelilo nejen vojenským, nýbrž i morálním útokům; rozhodné a střízlivé uznání svých povinností anglicky mluvící

49

mi národy a všemi velkými a malými národy, které s nimi

chtějí postupovat společně; jejich věrné a horlivé kama

rádství uvolní téměř mezi nocí a jitrem cestu k pokroku

a vymýtí z našeho života obavy, které zatemňují již stům

milionů lidí světlo slunce...

Již v těchto prvních týdnech po uzavření mnichovské úmlu

vy bylo v anglickém tisku ustavičně uváděno heslo Polsko. Na

druhé straně právě získalo Polsko s německou pomocí Záol

ží a naléhalo na uskutečnění společné polsko-maďarské hra

nice. Doba se proto zdála vhodná, aby bylo dosaženo řeše

ní německo-polského základního problému, otázky Gdaňsku

a koridoru, jež by bylo čestné pro obě strany. Že obě otázky

musely být řešeny, vyplývalo ze stále se opakujících náhlých

obratů v německo-polských stycích, vylíčených v první kapi

tole, jakož i ze situace německé národní skupiny v Polsku, jež

se přes německo-polskou úmluvu dále evidentně horšila. Ně

mecko však usilovalo o řešení, jež by nesměřovalo proti Pol

sku, nýbrž jež by bylo provedeno společně s Polskem na pod

kladě dorozumění zahájeného r. 1934. Německé požadavky

byly sníženy na nejmenší míru, ba až na hranice toho, co bylo

vůbec možné zastupovat. O tom svědčí následující rozmlu

va říšského ministra zahraničí s polským velvyslancem, v níž

byly poprvé formulovány německé návrhy. Ve své podstatě se

nikdy neměnily. měly zvláštní účast bydhošťské polovojenské organizace, mj. organizace železničářské a poštovní. Na projevu se ve dvou řečech nejostřejším způsobem štvalo jak proti Německé říši, tak proti polským Němcům. Účastníci provolávali: „Pryč s Hitlerem“, „Chceme Gdaňsk“, „Chceme Královec“. Podle údajů pasového úřadu se polské policii dařilo jen s námahou ochránit německý majetek před přehmaty vzrušeného davu.

K doplnění se poznamenává, že polští Němci jsou v toruňském vojvodství vystaveni stále většímu nepřátelství. V posledních dnech tu nebývalou měrou přibylo bojkotu Němců, který je soustavně připravován Západním svazem a jinými organizacemi. Polské úřady se přitom sice pokoušejí zabránit výtržnostem proti jednotlivcům, avšak k bojkotovým akcím samým se chovají zřejmě shovívavě.

Vzhledem k dřívějším opětovaným stížnostem u polské vlády na chování Západního svazu prosím, aby bylo důrazně protestováno též proti poslednímu bojkotu.

Z příkazu

Bergmann

Č. 41 (210)

Německý velvyslanec ve Varšavě zahraničnímu úřadu

Zpráva

Varšava, 28. března 1939

Vzrušená nálada, jež panuje již nějakou dobu v Polsku, ještě podstatně vzrostla. V obyvatelstvu jsou rozšířeny nejdivočejší pověsti, např. že v Bohumíně došlo k bojům mezi německým a polským vojskem, že ministr Beck byl zatčen a podobné fantastické zprávy. Vážnější význam má vznik válečné nálady, jež je podporována tiskem, veřejnými protiněmeckými projevy – zvláště v provincii –, jež v mnoha případech vedly již k incidentům, a částečně též oficiální, šavlí řinčící propagandou. V širokých kruzích se dnes věří, že se válka stala nevyhnutelnou a že je přede dveřmi.

Praktická opatření vlády přispívají k tomu, aby se existující válečná psychóza zvyšovala. Uplynulý týden byli povoláni záložníci tří ročníků, 1912, 1913 a 1914, zčásti – pro speciální formace – byly povolány též jiné ročníky, mimo to byli rekvírováni koně a nákladní auta. Vláda dále použila nynější situace za podnět, aby vypsala vnitřní státní půjčku k vybudování letecké zbraně a protileteckého dělostřelectva.

Pro způsob oficiální branné propagandy je obzvláště charakteristický hojně přetiskovaný článek vojenského listu „Polska Zbrojna“ s titulem „Jsme připraveni“. Dovozuje se v něm mj, že Poláci na rozdíl od Čechů nemají žádný pocit podřadnosti k mocným národům této země. Počet cizích divizí Poláky nezastrašuje, neboť jejich vlastní armáda, její výstroj a válečný duch polského národa postačují, aby Polsku zajistily vítězství. Četné jiné projevy, jež od té doby denně vycházejí v tisku, jsou psány v témže duchu a stejným způsobem.

V této sebejistotě a přeceňování vlastní vojenské síly, jak je projevuje tisk, spočívá se zřetelem na polský národní charakter nebezpečí. Že se přitom nejedná jen o tiskovou propagandu, ukazuje zaručený výrok, který učinil zástupce ministra války Gluchowski v seriózním rozhovoru, přičemž uvedl, že německá branná moc je velký bluf, neboť Německu chybějí vycvičené rezervy, aby doplňovalo své jednotky. Na otázku, zda věří, že Polsko ve vážném případě stojí vojensky nad Německem, odpověděl Gluchowski: „Ale samozřejmě.“

Pro náladu v politických kruzích byla též příznačná protiněmecká demonstrace uspořádaná na poslední plenární schůzi senátu. První čtení polsko-litevské obchodní smlouvy, jemuž byl v diplomatické lóži přítomen též litevský vyslanec Saulnys, poskytlo senátoru Katelbachovi podnět, aby Litvu jménem senátu ujistil, že Polsko co nejsilněji cítilo s těžkými zkušenostmi, jež Litevci museli právě prodělat. „Dlouhotrvajícího bouřlivého“ souhlasu, jejž vyvolalo toto prohlášení, se účastnili též oba ministři, kteří se na schůzi dostavili, a zástupce zahraničního ministra hrabě Szembek.

von Moltke

Č. 42 (211)

Německý velvyslanec ve Varšavě zahraničnímu úřadu

Telegram

Varšava, 29. března 1939

Zahraniční ministr Beck mě pozval včera večer k sobě, aby mi sdělil toto: Pan říšský ministr zahraničí prohlásil v rozmluvě s velvyslancem Lipským dne 26. března, že by polský násilný akt vůči Gdaňsku znamenal casus belli. Toto sdělení jej nutí, aby sám prohlásil, že Polsko by spatřovalo casus belli v tom, kdyby Německo snad podniklo pokus změnit jednostranně statut Svobodného města. Totéž platí, kdyby takový pokus podnikl gdaňský senát. Pan Beck dodal, že polská vláda lituje přiostření, jež nastalo.

Odvětil jsem Beckovi, že přiostření nebylo vyvoláno námi, nýbrž pouze polskými mobilizačními opatřeními, jež postrádají jakéhokoli oprávnění a nadto, pokud jde o jejich účinky, jsou nanejvýš povážlivým krokem. Válečnou náladou, jež z toho povstala a jež byla nezodpovědným způsobem vystupňována tiskem a propagandou, vznikla situace, jež v sobě chová vážné nebezpečí. Jasným důkazem toho jsou těžké incidenty v Pomořansku. Poukázal jsem zejména na neslýchané výtržnosti v Bydhošti a Liniewu a vyhradil jsem si vrátit se k této věci po dojití přesnějších informací.

Beck se pokusil odůvodnit mobilizační opatření tím, že požadavek týkající se Gdaňsku a vznesený právě v nynější chvíli byl po událostech v Česko-Slovensku a Memelu pojat z polské strany jako poplašný signál. Starost, že by učiněnými opatřeními mohly vzniknout potíže, je neodůvodněná. O událostech v Liniewu mu není ještě nic známo. Událost v Bydhošti, při níž ostatně policie energicky zakročila, se stala předmětem ministerské porady. Ministerský předseda potom zaslal všem správním úřadům nejpřísnější pokyn, aby se vyhnuly všemu, co by mohlo dát podnět k incidentům, a aby obzvláště zakázaly schůze a průvody.

Beck dodal, že mi nechce zatajovat, že stále více nabývá dojmu, jako bychom byli na rozhodném obratu německo-polských styků. – Proti tomu jsem připomněl rozmluvu v Berchtesgadenu, v níž Vůdce kladl důraz na zachování politiky dorozumění, a dovozoval jsem, že nynější návrhy sledují právě cíl, aby se německo-polské styky dostaly na zdravý a trvalý podklad, přičemž ovšem z polské strany musíme očekávat více rozumu.

Moltke


125

TŘETÍ KAPITOLA

Polsko jako nástroj anglického úsilí o válku

A ) Ú č i n e k b r i t s k é z á r u k y :

Z n i č u j í c í t a ž e n í Po l s k a p ro t i n ě m e c k é

n á ro d n o s t n í s k u p i n ě a G d a ň s k u

Odmítnutím posledních německých návrhů na smírné řešení se Polsko nyní i zevně vrátilo k úloze úhlavního nepřítele Německa, kterou převzalo roku 1919 a které se ani roku 1934 vnitřně nikdy nevzdalo. Polská vláda, kryta britským slibem záruky, nechala padnout poslední zábrany a zahájila brzy proti německé národní skupině zničující tažení, které předčilo vše dosavadní a jehož jasným cílem byla úplná poroba a konečné vyhlazení německého živlu. Ruku v ruce s tím šla politika stále nezaobalenějších provokací jak proti Gdaňsku, jehož připojení k polskému státu se pomalu stalo jedním z bodů oficiální politiky, tak proti Německu samému. Polský zahraniční ministr Beck se stával čím dále tím více zajatcem britské obkličovací politiky a polského šovinismu touto politikou živeného, jimž oběma se podrobil, opustiv svou dosavadní vlastní politickou linii. Polsko optovalo s konečnou platností pro obkličovací politiku proti Německu a začalo přinášet svůj příspěvek k ní v boji proti německé národnostní skupině na svém vlastním státním území v nejširším rozsahu.

Zatímco němečtí diplomatičtí a konzulární zástupci v Polsku museli své vládě hlásit stále nová polská porušení práva a výtržnosti proti německé národnostní skupině, pokusili se zástupci německé národnostní skupiny ještě jednou podáním polskému státnímu prezidentovi dosáhnout zrušení nejhorších nesrovnalostí.

Č. 56 (369)

Podání zástupců německé národnostní skupiny polskému

státnímu prezidentovi

12. května 1939

Jménem německé národnostní skupiny v Polsku předkládáme Vám, pane prezidente, jako držiteli jednotné a nedělitelné státní moci prosbu, abyste zjednal platnost a uznání právům, která jsou německé národnostní skupině zaručena ústavou a zákony. K tomuto kroku jsme donuceni tím, že skoro nesčíslné písemné i ústní zákroky, doložené pádnými důkazy, zůstaly u vlády bez výsledku, a pak vzpomínkou na slova, která jste, vysoce vážený pane prezidente, pronesl k podepsaným 5. listopadu 1937 u příležitosti dohody německé a polské vlády o vzájemném nakládání s oběma národnostními skupinami. Tehdy jste jako nejdůležitější předpoklad pro harmonické soužití mezi Poláky a Němci zdůraznil úctu k národnosti druhého.

Situace německé národní skupiny byla vždy těžká. Napětí povstalé ze světových politických událostí se vybíjí již po týdny v nezahalené vášnivé nenávisti a velmi četných násilnostech proti německé národní skupině a jejím jednotlivým příslušníkům. Obdrželi jsme od vlády ústní ujištění, že protiněmecké výtržnosti zavrhuje a že dala příkazy, aby bylo bráněno štvaní a výtržnostem. Účinné ochrany však německá národní skupina nenašla a je ohrožena až ke zničení. Počet německých nezaměstnaných je hrozivě velký a roste stále, zvláště v průmyslových oblastech. Orgány pracovního práva odmítají Němcům ochranu. Němcům je zařazení do pracovního procesu skoro uzavřeno.

Německý nemovitý majetek je pro zemědělskou reformu zabírán nepoměrně více než polský, kdežto příděl zemědělské půdy Němcům je přímo nápadnou výjimkou. Dokonce ani přímým dědictvím nemůže Němec žádat nemovitosti jen tak beze všeho.

Pěstování kulturních, duchovních, hospodářských a osobních vztahů a styk s naším mateřským národem je zamezován. Přiznání k nacionálněsocialistickému světovému názoru je podezíráno jako protistátní. Katolickým Němcům je výkon náboženských povinností v jejich mateřské řeči často ztěžován protiněmeckými živly a dokonce znemožňován, aniž nacházejí ochranu bezpečnostních úřadů. Pokud jde o evangelické církve, hlavně o sjednocenou evangelickou církev v Horním Slezsku a o evangelickou církev augsburského vyznání, byli Němci zbaveni práv, ačkoli tvoří daleko převážnou většinu evangelických církevních příslušníků.

Na veřejných německých školách jsou zaměstnávány polské učitelské síly v takovém rozsahu, že tyto školy ztratily svůj německý charakter. Pro německý učitelský dorost není žádného německého ústavu. Německé soukromé školství naráží na nejrůznější obtíže. Zavření německých soukromých škol, hlavně na Volyni, bere německé národní skupině nejdůležitější výchovné ústavy. Slezský sejm vydal zvláštní nařízení, přesahující státní zákony, podle nichž se ruší povolení ke zřízení nové německé soukromé školy a jimiž se zabraňuje v návštěvě německých soukromých škol. Ve Slezském vojvodství jsou prováděny jazykové zkoušky, kterým chybí právní základna. Němečtí rodiče, kteří nechtějí posílat své děti do polských škol, jsou trestáni vysokými peněžitými pokutami a tresty na svobodě. Otázka učebnic pro německé soukromé školy je přes několikaletou námahu nevyřešena. Povolení k vyučování pro učitelské síly je často odmítáno. Školní dozor je prováděn výhradně Poláky. Školní dozorčí úřady nemají pro svébytnost německých škol porozumění a nečiní pro ni nic.

Soustředění naší německé mládeže v jediném semknutém svazu k výchově a kulturní činnosti se dodnes pro odpor úřadů nezdařilo. Naše německé děti jsou právě ve věku, v němž jsou pro výchovu nejpřístupnější, ponechány zcela samy sobě.

O těchto otázkách, které tu jsou shrnuty nejhutnější formou, leží u vlády již po několik let podrobně odůvodněná podání a návrhy. Vláda je o prosbách německé národní skupiny v jednotlivostech přesně informována. Od vyhlášení ústavy ze 17. března 1921 se zástupci německé národní skupiny marně snažili u vlády a v zákonodárných sborech o vydání prováděcích zákonů k článku 109.* Vzorná myšlenka článku 109 zůstala čistě deklaratorní. Nynější poměry jsou způsobeny nedostatkem jasného právního řádu pro německou národní skupinu.

Německá národní skupina je nejhlouběji proniknuta přesvědčením, že zacházení s ní je v rozporu s ústavou a ve velmi mnohých případech s úmysly zákonodárce.

Pro odpovědnost, kterou dlužíme jak Polské republice, tak své národní skupině, domníváme se, že máme právo a povinnost, Vás, vysoce vážený pane prezidente, přímo informovat a prosit Vás o zabezpečení práv německé národ

* Článek 109 polské ústavy zněl:

Každý občan má právo zachovat si svou národnost a pěstovat svou řeč a národní svéráz.

Zvláštní státní zákony zaručují menšinám v polském státě za pomoci samosprávných menšinových svazů veřejně právní povahy v rozsahu svazů všeobecné samosprávy plný a svobodný vývoj jejich národního svérázu.

Stát bude mít, pokud jde o jejich činnost, právo kontroly a doplnění jejich peněžitých prostředků v případě potřeby. ní skupiny zaručených ústavou, jakož o zajištění nestranného použití zákonů určeného jen právem.

V hluboké úctě

jménem německé národní skupiny

Senátor Erwin Hasbach Dipl.-Ing. Rudolf Wiesner

Č. 57 (370)

Německý konzul v Lodži zahraničnímu úřadu

Zpráva

Lodž, 15. května 1939

Velmi vážné výtržnosti, které lze označit za protiněmecký pogrom, se udály minulou sobotu 13. a v neděli 14. května v městě Tomaszów Mazowiecki (asi 42 000 obyvatel, z toho asi 3 000 Němců), při nichž byly úplně zničeny četné německé existence. Němci Schmiegelovi byla rozpoltěna lebka a jedna žena, jejíž jméno jsem dosud nemohl zjistit, byla při útěku zabita na poli. Schmiegelův syn, který byl svržen z okna druhého patra domu, leží těžce raněn.

Výtržnosti začaly v sobotu 13. května. Několik dní předtím ohlásil „Svaz polských odborových organizací“ blízký vládní straně velikými letáky „Demonstraci proti Němcům“ na sobotu 13. května. Tato začala projevy z balkonu budovy, v níž mají své místnosti jmenovaný svaz, vládní strana OZON a její organizace mládeže „Mloda Polska“ (Mladé Polsko). V projevech před velkým množstvím lidu bylo nejpustším způsobem štváno proti Německu a tvrzeno, že s Poláky v Říši je zacházeno velmi špatně, že jim jsou lámány ruce a nohy, ničeny jejich školy a kostely a více podobného. Když byla lůza dostatečně rozvášněna, odevzdali pořadatelé demonstrace formuláře různým podezřelým živlům, které v průvodu davů měly žádat na továrních správách okamžité propuštění všech Němců a podepsání prohlášení o tom natištěné na formulářích. To se také stalo. Pod tlakem ulice musely firmy prohlásit svůj souhlas a němečtí dělníci byli nato vyhnáni z továren. Když toho bylo dosaženo, začal dav soustavně ničit všechny německé obchody a soukromé byty. V divokém řádění zničil dav skoro veškerý německý soukromý majetek. Němci byli štváni jako zvěř, prchli na venkov a vraceli se teprve se svítáním. Mnozí byli vážně raněni bodnými ranami a ranami holí.

Během neděle byl pak napřed klid. Večer však výtržnosti propukly znovu a dav zničil všechen německý soukromý majetek, který zůstal ještě z předchozího dne neporušen. Zvláště třeba zdůraznit, že policie pochodovala s demonstranty a neučinila nic, aby chránila život a majetek Němců. Lze bez nadsázky říci, že se výtržnosti děly za strpění vlády, ne-li dokonce na její příkaz. Nyní, po skončených výtržnostech, procházejí k zachování zdání policejní hlídky s nasazenými bodáky ulicemi města.

V Lodži byla v sobotu večer vytlučena výkladní skříň Ruppertova knihkupectví v Petříkovské ulici, které prodává německé knihy a časopisy a kromě toho okna místnosti Odborové organizace německých zaměstnanců (zcela nepolitické). Dále bylo včera v neděli demonstrováno v biografu „Stylowy“ při promítání německého filmu „Země lásky“, přičemž teroristé donutili obecenstvo, aby opustilo biograf, a napadali prchající návštěvníky před biografem laťkami se zatlučenými hřeby.

Protože zatím není důvod k domněnce, že by výtržnosti ustaly, je situace zdejšími Němci považována za velmi vážnou. Rostoucí měrou se rozhodují k vystěhování a prodeji pozemků, protože pokládají svou existenci v Polsku za ohroženou. Bojí se Poláků, kteří, padnou-li u nich poslední zábrany, se nezaleknou žádné surovosti a které zdejší německé obyvatelstvo považuje za daleko horší, než byli nejhorší teroristé dřívějších ruských dob.

von Berchem

Č. 58 (385)

Německý velvyslanec ve Varšavě zahraničnímu úřadu

Zpráva

Varšava, 19. června 1939

Situace německé národní skupiny se v průběhu posledních týdnů zcela podstatně zhoršila a štvaní nabylo rozměrů, jaké jsem během své dlouholeté zdejší působnosti dosud nemohl pozorovat.

V úterý 13. t.m. byl senátor Hasbach u ministerského předsedy, aby se ještě jednou pokusil o nápravu poměrů touto cestou. Hned vzápětí následovala dosud nejtěžší rána proti Němcům vyvlastněním Německého domu v Bydhošti (Bromberg), zavřením a zabavením Německého domu v Lodži, evangelického spolkového domu v Poznani (Posen) a Německého domu v Tarnovicích (Tarnowitz). O rozsáhlém zavírání organizací na Volyni je šetření ještě v proudu.

Uvedu samozřejmě také tato mimořádně závažná úřední opatření v zahraničním ministerstvu, pochybuji však po zkušenostech poslední doby o tom, bude-li tam možné nalézt ochotu ke změně stanoviska k německé národní skupině. Již při své poslední rozmluvě s hrabětem Szembekem, o níž jsem podal zprávu 15. června, jsem se s důrazem zmínil o hrozivém přiostření celkové situace a o nesmírně obtížné situaci menšiny a vyslovil svůj podiv nad tím, že se při protiněmecké náladě obyvatelstva, která již tak jako tak existuje a vede ke stálým výtržnostem, na potlačování menšiny nyní účastní i úřady přísnými správními opatřeními.

Hrabě Szembek poukázal na zabavení Polského domu v Ratiboři (Ratibor), načež jsem mu odpověděl, že přece ví přesně, že tu jde jen o represálii za zabavení Německých domů v Karviné (Karwin) a v Bohumíně (Oderberg), a že bychom byli ochotni zabavení v Ratiboři ihned zrušit, kdyby z polské strany bylo odvoláno zavření domů v Karviné a v Bohumíně. Pravil jsem, že se nacházíme na šikmé ploše, a pokud jde o další vývoj, že lze mít jen vážné obavy. Na mou otázku, zda by nepovažoval za vhodné učinit nebezpečné politice vnitřních úřadů přítrž, odpověděl hrabě Szembek jen rezignovaným pokrčením ramen. Poukázal sice s výrazem politování na rychlé zhoršení situace, neprojevil však žádnou iniciativu, aby podle mého popudu uskutečnil zmenšení bojovných opatření.

Je to znamení, jehož třeba litovat, jestliže sám hrabě Szembek, u něhož jsme mohli vždy počítat s ochotným porozuměním pro odstranění potíží, jež se naskytly, nyní zřejmě nevidí možnosti, aby se působilo proti nebezpečnému vývoji. Jde-li přitom o to, že zahraniční ministerstvo nechce zasáhnout, nebo nemůže-li se prosadit proti nacionalistickým proudům vojáků, je těžko rozhodnout. Poukazoval jsem v minulých zprávách opětovně na to, jak obtížnou se v posledních měsících stala situace zahraničního ministra Becka a jak vojenské kruhy získaly stále větší

133

vliv na polskou zahraniční politiku. Nemám dojem, že se

na této situaci něco změnilo.

von Moltke

Č. 59 (400)

Německý konzul ve Lvově zahraničnímu úřadu

Zpráva

Lvov, 15. července 1939

V průběhu června provedly polské úřady ostrá opatře

ní proti německým organizacím na Volyni. Hospodářsky

byli Němci postiženi zavřením četných německých druž

stev. Zvláště brutální je postup polské policie proti němec

kým organizacím, které jsou potírány týmiž prostředky

jako politické a hospodářské organizace Ukrajinců. Postup

polské policie je nejčastěji takový, že vedoucí místní orga

nizace jsou tak dlouho týráni, až se písemně zaváží, že or

ganizaci rozpustí. Zvláště hrozně byl týrán vedoucí místní

organizace v Haraždže u Lucku. Podobné případy mi byly

hlášeny z těchto německých osad na Volyni: Wincentówka,

Stanislawka, Stary Zapust, Podhajce a Ochocin.

Seelos Upozorňuje však Anglii, že poměry na východě jsou pro velmoc nesnesitelné a že bylo dosaženo stavu, který znemožňuje, aby byl dále strpěn nebo aby se mu snad jen přihlíželo. Vůdce poukazuje dále na to, že snad jsou k dispozici již jen pouhé hodiny k odstranění napětí. Německo se dlouho pokoušelo pokročit k cíli smírným vyjednáváním, aniž bylo polskou vládou podporováno. Přesto, že skepticky posuzuje navržené přímé jednání, přijímá říšská vláda britský návrh a vyslovuje svůj souhlas, aby prostřednictvím anglické vlády přišla do Berlína polská osobnost, opatřená veškerou plnou mocí, s jejímž příchodem počítá říšská vláda ve středu dne 30. srpna. Vypracuje okamžitě návrhy na řešení pro ni přijatelné a dá je, bude-li to možné, až do příchodu polského vyjednavatele i britské vládě k dispozici.

Č. 85 (464)

Vůdcova odpověď britské vládě odevzdaná britskému

velvyslanci dne 29. srpna 1939 v 18.45 hodin

Královský britský velvyslanec v Berlíně doručil králov

ské britské vládě návrhy, o nichž jsem věřil, že je musím učinit, abych

1. vyjádřil ještě jednou vůli říšské vlády k upřímné

mu německo-anglickému dorozumění, ke spoluprá

ci a přátelství,

2. nedal vzniknout pochybám o tom, že by takové do

rozumění nemohlo být vykoupeno zřeknutím se ně

meckých životních zájmů nebo dokonce upuštěním

od požadavků, jež mají své odůvodnění jak ve vše

obecném lidském právu, tak v národní důstojnosti

a cti našeho národa.

S uspokojením seznala německá vláda z písemných odpovědí královské britské vlády a z ústních výkladů královského britského velvyslance, že královská britská vláda je též ze své strany ochotna zlepšit německo-anglický poměr, vyvinout a prohloubit jej ve smyslu německých návrhů.

Královská britská vláda je přitom též přesvědčena, že rozřešení německo-polského napětí, jež se stalo nesnesitelným, je předpokladem pro uskutečnění této naděje.

Od podzimu minulého roku a naposledy v březnu 1939 byly polské vládě ústně i písemně předkládány návrhy, které s ohledem na přátelství trvající tehdy mezi Německem a Polskem mohly umožnit řešení sporných otázek, jež by pro obě strany bylo přijatelné. Královské britské vládě je známo, že polská vláda byla toho mínění, že musí tyto návrhy v březnu tohoto roku definitivně odmítnout. Vzala toto odmítnutí současně za záminku nebo podnět k tomu, aby učinila vojenská opatření, jež byla od té doby stále stupňována. Již v polovině minulého měsíce provedl polský stát ve skutečnosti mobilizaci. V souvislosti s tím došlo k četným přehmatům ve Svobodném městě Gdaňsk, vyvolaným polskými úřady; tomuto městu byly kladeny více méně hrozivě ultimativní požadavky. Bylo provedeno uzavření hranic, nejprve v celní politice a nyní rozšířeno též v ohledu vojenském a dopravně technickém za účelem politického rozvrácení a hospodářského zničení této německé obce.

K tomu přistupuje do nebe volající barbarské týrání a jiné pronásledování velké německé národní skupiny v Polsku, které vedlo až k usmrcení mnoha tam žijících Němců nebo k jejich zavlečení za nejukrutnějších okolností. Tyto poměry jsou pro velmoc nesnesitelné. Donutily Německo po několikaměsíčním přihlížení, aby nyní též učinilo nutné kroky k zachování oprávněných německých zájmů. A německá říšská vláda může britskou vládu jen co nejvážněji ujistit, že nyní bylo dosaženo stavu, jenž vylučuje, aby byl dále trpěn nebo aby mu bylo byť jen přihlíženo.

Požadavek německé říšské vlády odpovídá revizi versailleského diktátu, jež byla na tomto území od počátku uznávána za nutnou; návrat Gdaňsku a koridoru k Německu, zajištění života německé národní skupiny ve zbytku území, jež Polsku zůstanou.

Německá



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist