načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 1. český thriller -- povídky - kolektiv

1. český thriller -- povídky

Elektronická kniha: 1. český thriller -- povídky
Autor:

„Do boje jdi vesele, neboť mrtví, kteří se nesmějí, jsou oškliví." Tímto mottem se řídí 1. český thriller. Přináší sedm povídek od sedmi statečných autorů. Všechna díla ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Ladislav Kocka
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 146
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Do boje jdi vesele, neboť mrtví, kteří se nesmějí, jsou oškliví." Tímto mottem se řídí 1. český thriller. Přináší sedm povídek od sedmi statečných autorů. Všechna díla napínají nervy na skřipec: Ostrov důchodců (Vladimír Procházka) ukazuje bestiální likvidaci přestárlých občanů, Nemoc doktora Galéna (Petr Jeník) objasňuje útoky smrtelných chorob na lidstvo zrozené v hlavě šíleného lékaře, Vražda ženy (Jana Bendová) představuje bolavé nitro ženy, které ublíží zážitky ze zneužitého dětství, Pražský drak (Milan Ladko) zachycuje snahu mocného podnikatele a po slávě toužícího umělce, kteří využívají obrovské magické síly k ovládnutí Prahy i světa, Obejít Osud (Michal Epstein) skrývá snahu grafika vyhnout se smrtelným nástrahám svého Osudu, Slib mrtvé (Luboš Štěrba) vypráví, že mrtvá sestra může pomoci nadanému malíři, když se ho manželka s milencem pokusí zavraždit, Zánik Svazu ziegleriků (Zbyněk Vičar) vyniká černou kriminální zápletkou, když kvůli stařecké chamtivosti začnou záhadně umírat hrdinovi známí, tak není něco v pořádku...

Související tituly dle názvu:
Povídky a Nové povídky Komplet Povídky a Nové povídky Komplet
Svěrák Zdeněk
Cena: 524 Kč
Povídky a Nové povídky Komplet 8 CD Povídky a Nové povídky Komplet 8 CD
Svěrák Zdeněk
Cena: 749 Kč
Ochlazení Ochlazení
Žantovský Michael
Cena: 278 Kč
Ochlazení Ochlazení
Žantovský Michael
Cena: 174 Kč
Děs (audiokniha) Děs (audiokniha)
Hidden David
Cena: 263 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1. český thriller

Ostrov důchodců

Nemoc doktora Galéna

Vražda ženy

Pražský drak

Obejít Osud

Slib mrtvé

Zánik Svazu ziegleriků




ISBN 978-80-87622-21-6


1. český thriller

povídky



„Do boje jdi vesele, neboť mrtví,

kteří se nesmějí, jsou oškliví."

Jack London

(* 1876 - † 1916)


6

Napětí českého thrilleru

Mám pro Vás překvapivou zprávu: antologii českého hororu (vydali

jsme již pět knih a šestá je v rozběhu) se narodil bratříček - český

thriller. Jeho první svazek držíte právě teď v rukách. A pročnajed

nou od sebe oddělujeme horor a thriller? V poslední době se nám

stále častěji stávalo, že někteří autoři antologie hororu tíhli spíše

k vyvolávání napětí, než strachu. Jak všichni víme, většinou jdou

oba „prvky“ ruku v ruce, takže často splývají, i když - jak tvrdí

„učebnice“ - v thrilleru se více obáváme o osud hrdiny, kdežto

v hororu pociťujeme strach my sami coby čtenáři. Všichni však

víme, že hranice jsou nesmírně tenké. Přesto jsme pro autory, kteří

milují více napětí než strach, hledali schůdnou cestu, a tak jsme

vytvořili novou knižní sérii povídek - 1. český thriller.

Dnes se Vám představí Sedm statečných autorů: Vladimír

Procházka (Ostrov důchodců), Petr Jeník (Nemoc doktoraGalé

na), Jana Bendová (Vražda ženy), Milan Ladko (Pražský drak),

Michal Epstein (Obejít Osud), Luboš Štěrba (Slib mrtvé)

a Zbyněk Vičar (Zánik Svazu ziegleriků).

Ve svém thriller záměru chceme pokračovat, a proto oslovujeme

všechny tvůrce, aby se zapojili do 2. českého thrilleru.

Uzávěrka pro odevzdání rukopisů: do 30. 11. 2015

Rozsah: do 22 normostran, tj. cca 40 000 znaků.

Díla posílejte: na mail editorovi nakladatelství Milanu Kalinovi,

kalina08@atlas.cz , nebo na adresu nakladatelství.

Při výběru bude rozhodovat jediné kritérium, kvalita napětí! Přitom

se nebráníme využívání prvků zdánlivě pro thriller „nevhodných“,

například fantasy, sci-fi, apod.

Na základě dosavadních zkušeností mohu směle prohlásit, že na

českém literárním nebi se pohybuje dost skvělých autorů, a tak

nepochybuji, že sbírky thriller povídek budou stejně úspěšné jako

antologie hororové.

Takže se Vás ptám: Přidáte se?

Zároveň do našich řad mile vítám i naše stálé čtenáře!

Ladislav Kocka, nakladatel, 01/2015


První povídka Vladimír Procházka

Ostrov důchodců

Roman si v koupelně všechny potřebné propriety připravil

v předstihu. Nejdřív si pečlivě opláchl obličej a vysušil čistým

ručníkem. Jakékoliv smítko na kůži mohlo způsobit, že maska,

vytvořená z latexu podobného lidské kůži, by nepřilnula.

Proměna v dědovu podobu zabere nejméně hodinu času.

Jako herec okresního divadla to věděl poměrně přesně, vždyť

podobně se líčil do svých rolí téměř každý večer.

Zatímco jemně prováděl jednotlivé úkony, z obýváku k němu

doléhaly hlasy z televize. Zaujala ho jedna zpráva. „Vláda

včera na mimořádném zasedání schválila s okamžitouplatno

stí snížení věkové hranice pro vstup do tak zvaného Ráje

důchodců na 80 let,“ přednáší redaktorka. „Tento přínosný

krok ocení všechny zainteresované strany, tedy jak naši starší

spoluobčané, kteří si vychutnají podzim života v luxusním

prostředí, tak jejich příbuzní, kteří získají víc volna věnovaného

sobě.“

Zaslechl odborné názory předních sociologů a sociálníchpsy

chologů, kteří na základě svých výzkumů vysoce oceňovali

život důchodců na Císařském ostrově. Běží záběry z ostrova:

vidíme rozesmáté dědečky a babičky, procházejí se po

rozkvetlé louce, sbírají květiny, poslouchají ptáky, vyhřívají se

na sluníčku. „Závěr svého života obohacují radostí, krásou

a láskou,“ poznamenává novinářka.

Hlavu měl již Roman dokonale přeměněnou. S troškou

zalíbení se díval na svůj umělecký výtvor. Děda by se radoval,

nikdo jiný by nedokázal tak dokonale ztělesnit jeho podobu.

Nesmí se ale zdržovat, zbývají krk a ruce. „Au!“ zasyčel, když

lepil na krk umělou kůži. Vybavil se mu včerejší trénink karate,

7


jednomu ze sparingpartnerů uletěla pěst a Roman dostal

prudký úder těsně vedle krční tepny.

„Ták,“ ještě ruce, a proměna bude dokonalá.

Roman se postavil před velké zrcadlo a hrdě si prohlížel

výsledky svého čarování. Ze třicetiletého chlapíka se dokonale

přetavil na prastarého kmeta s řídkými šedivými vlasy, s tváří

zoranými vráskami, propadlými líci díky vypadaným zubům.

Sedl si v obývacím pokoji do křesla a trpělivě čekal. Pokaždé

správně odhadl příchod poštovní úřednice.

Vyhlížel důchod. Že si jej vyzvedává i po dědově smrti, to

nebyl jeho nápad, Roman by na něco podobného nepřišel ani

ve snu. Stařík znal jejich finanční situaci. Manželka Romanovi

po porodu zemřela a on sám vychovával postiženou dceru.

Malá Romana, upoutaná na invalidním křeslu, od útléhodět

ství projevovala nesmírnou inteligenci, a tak ji Roman umístil

do jedné z předních škol. Ta ovšem nebyla zadarmo, stála

nemalé peníze. Proto se s dědou předem domluvili na tomto

podivném triku, který měl využít po jeho skonu: smrt zatají,

tajně ho pohřbí na zahradě v rodném domě, a dál může

pobírat jeho důchod.

Ačkoliv se každý měsíc při přebírání důchodu Roman třásl, již

tři roky mu podvod bez problémů vycházel. Občas jejpřepad

ly výčitky svědomí, styděl se, ale když viděl rozjásanou tvář

Romany, jak pospíchá do úžasně chytré školy, překousl cokoliv.

„Crrr,“ ozve se zvonek, ale jenom jednou. Romana zamrazí

zlá předzvěst, doručovatelka zvoní vždy dvakrát, tak se přece

domluvili.

Za dveřmi stáli tři muži v černých oblecích s pestrými kra

vatami. Před nimi přešlapují holčičky, které hned spustily

veselou píseň o jaru. Romanovi sevřel strach vědomí,

nerozuměl textu, ztratil pojem o času.

Jakmile děti dozpívaly, nejvyšší muž se zeptal: „Pan Roman

Král?“

8


Roman neměl ani sílu přikývnout.

„Jsme zástupci servisní organizace Ráj důchodců,“ usmál se

dlouhán. Představil se jako Karel Valášek, vedoucíbezpečno

stní složky firmy.

Roman coby herec okamžitě odkryl faleš v jeho smíchu.

A vůbec dobře nezněla ta funkce, vedoucí bezpečnostní

složky?!

„Jsme z organizace Ráj důchodců, však víte,“ opakuje

Valášek.

Proboha, děda by dnes slavil osmdesátiny! Roman sehrů

zou zpotil. Novinku související s věkovou změnou prodůchod

ce přece hlásili před chvílí v televizi! Měl utéct! Nejraději by si

nafackoval, ale to by se prozradil, nesmí přestat hrát svoji roli.

Jinak skončí ve vězení a Romana zůstane sama. Kdo si ji

k sobě vezme? Příbuzné nemáme, takže zbývá dětský domov.

Sbohem elitní školo!

Roman cosi nesrozumitelného zahuhlal. Přítomní brali jeho

projev jako souhlas.

„Víte, že půjdete s námi, že?“ pokračoval v prázdném

úsměvu Karel Valášek.

Na rozmýšlení nezbylo moc času. Dlouhánovi pomocníci

vzali Romana do podpaží a již ho vedou po schodech a ven

z domu. Jejich úchop připadal Romanovi, jako když policisté

vedou zločince.

Na ulici překypující sluncem stál autobus, do širokého okolí

z něj vyhrávala veselá hudba. Valášek gestem vyzval Romana,

aby nastoupil.

Všechny pohyby prováděl Roman s dokonalou přesností

starého muže. Když se však nešťastně dotkl Valáškovy dlaně,

ten se na chvíli zarazil, jakoby mu lidské teplo cosi neznámého

signalizovalo. Pootočil údivem hlavu.

Autobus byl plný starých lidí, dědečků i babiček, veseleště

betali. Roman zvolil nejbližší volnou sedačku. Stále nechápal,

9


co se děje, ale tušil, a už se i bál, že se stane něconepříjem

ného.

Autobus kličkoval městem k jeho středu, kde sídlil magistrát.

Na městském úřadu všichni přítomní rozhazovali sladké

úsměvy.

„Čeká vás nejhezčí období vašeho života!“ opakoval třikrát

starosta.

Potom důchodce odvedli do konferenčního sálu. Navelko

plošných televizních obrazovkách se promítal film o Císařském

ostrově. Nejvíc záběrů se věnovalo mladým zdravotním ses

trám s velikými výstřihy a krátkými sukněmi, do kamery se

zbytečně předkláněly, takže jim div nevyskočila ňadra z pod

prsenek.

Následovalo podepisování souhlasů s umístěním do Ráje

důchodců na Císařském ostrově. Vzhledem ke zpěvné náladě

nikdo neprotestoval. Staří si klidně nechali vzít i otisky prstů.

Odměnou jim byla velká pamětní medaile města a drobný

svazek kvítí.

U Romana se pokaždé vždy delší dobu zjevoval Karel

Valášek.

Z budovy magistrátu již důchodci neodcházeli hlavnímvcho

dem, kde je vítali novináři s televizními štáby, nýbrž byli vedeni

chodbou ve sklepě do vedlejšího objektu.

Venku čekal starý nákladní automobil, to už ale muže

v oblecích vystřídali chlapíci v maskovacích uniformách. Zpří

tomných si nikdo změny ani nevšiml. Kromě Romana.

Staří bez odporu nastoupili po dvou žebřících do úložné

části vozidla. Některým uniformování pomáhali neurvale.Ne

smím být moc citlivý, myslel si Roman.

Dobrá nálada starých pokračovala také v náklaďáku,

přestože byli ukryti pod plachtou a izolováni od venkovního

světa.

Jízda trvala přibližně hodinu, Roman si pokoušelzapamato

vat směr, kudy jeli.

10


Po zastavení zaslechli hrubý hlas: „Vystupovat!“

Důchodci čekali na přistavění žebříků, jenže marně. Chlapci

v uniformách vylezli na korbu vozu a začali staříky drsně strkat

ven. Někteří odvážnější stařečci brblali, stařenky se polekaly

a pofňukávaly. Při skocích se snažili dopadat na nohy, většině

se to ale nepodařilo, poranili si kolena a kotníky. „Ticho!“

krotil bolestivé štkaní Valášek.

Proboha, co to má znamenat?! žasne Roman.

„Tam, k vodě!“ ukazovaly uniformy.

Před nimi se rýsovala široká řeka a v dálce vyčníval ostrov.

„Do vody, a plavte! Tam vás čeká ráj,“ křičí Valášek.Důchodci zmateně přešlapují, obracejí se jeden na druhého sbezmocným prosebným pohledem. Z kraje je začínají pošťuchovat

holemi maskovaní. Roman zpozoroval, že se jim na opascích

houpají pistole a přes rameno mají přehozeny samopaly. Kdo

zaváhá, dostává tvrdou ránu do zad, ramen i nohou. Několik

lidí upadlo. Ozvaly se výstřely, což vzbudilo u starých paniku,

vedoucí ke zmatenému úprku do řeky. Roman viděl první

mrtvoly, ozbrojenci je tahali stranou davu k nákladnímu autu.

Staří naříkají, prosí, maskovaní se chovají nemilosrdně jako

stroje. Zazněly další výstřely. Všech se zmocnil mrazivý chaos.

Roman se protlačil do čela prchajících. Hledal někde skulinu,

ale celý prostor byl obklíčený, odkrývala se před ním jenulička vedoucí k hladině řeky směrem k ostrovu. Na vodě již pluly

čluny s novými ozbrojenci.

Důchodci se zmateně plácali ve vodě, těm hbitějším se daří

chvílemi i plavat.

Roman si dával pozor na čluny. Zahlédl totiž, že jakmile se

přiblíží k některé ze šedivých hlav, bijci do nich neváhají mlátit

holemi, dokud se nepotopí. Podobný osud potkával i ty, kteří

se o loďku rozhodli zachytit, a tak si ulehčit plavání. Roman

chtěl některým pomoct, ale ochránci ho od ostatníchodstrkávali ostrými dlouhými bidly.

11


Hbitost čerpající z mládí Romanovi pomohla. Nicméně se

začínal bát o stav umělé kůže. Povrch dýchal, člověk se v ní

dokonce i potil, ale dosud ji nikdy nezatížil vodou. Jestlilepid

lo ve vlhku povolí, odpadne povrch a všechno se prozradí. Co

pak nastane, o tom v dané situaci nepochyboval.

„Na tebe si dám pozor!“ Rozpoznal hlas, patřil Karlu

Valáškovi. Z nějakého důvodu si na něj zasedl.

Ze čtyřiceti starých lidí doplavalo na ostrov jenom osm. Leží

vedle sebe na písčité pláži a třesou se zimou. Scvrklýmaruka

ma hrabají kolem sebe, hlasitě pláčí, volají o pomoc. Ta však

nepřichází, a ani nepřijde, to již Roman pochopil. Měl jim to

ale říct? Nemohou tomu rozumět, ale nechtějí se ani smířit.

Tři staříci se zvednou a rozhlížejí se po okolí. Tohle má být

ten vytoužený ráj?! Klesnou na kolena, sesunou se na zadek,

hlavu položí na stehna a rukama si ji přikryjí.

„Buďte rádi, že vás tu řeku nenechám přeplavat ještějed

nou!“ směje se Valášek. „Ušetřil bych spoustu času,“ pro

hodil.

„Co tady máme dělat?“ otázka vyklouzla z Romana

nečekaně.

„Žít, co jiného sis myslel?!“ křikne po něm dlouhán.

„Tohle je ale zločin,“ a Roman hned lituje, že ta slova vůbec

vypustil.

„Cos to řek, dědku?! Co?!“ rozeřve se dlouhán. Dává

pokyn ozbrojencům, dva přiskočí k Romanovi, jeden ho

zasáhne holí do hlavy, druhý se mu pokouší přerazit pažbou

samopalu páteř. Roman padá, zkouší si krýt hlavu i záda. Rány

jsou tvrdé, slyší, jak praskají kosti, bolest krvácí zevnitř. Roman

prosí, aby ho nechali. Chlapíci jen neradi přestávají.

„Vážení důchodci,“ spustí naoko slavnostní řeč Karel

Valášek. Příjemný tón pozvedne hlavy všech přítomných.

Rozsvítila se v nich naděje. Je to jasné, všechno byl žert! Tváře

jim pokryly náznaky úsměvů. Co nevidět se objeví líbezné

12


mladé ošetřovatelky, pečlivě připravené pokoje, prostě ráj na

zemi!

„Tímto způsobem se řeší státní důchodová politika!“ snížil

hlas do výhružnosti Valášek. „Tady se můžete pást. Najdete tu

dost šťovíků a jiných chutných rostlinek. Jsem ovšem zvědav,

jak dlouho vydržíte. Garantuju, že zakrátko pochcípáte!

Řeknu vám, rekord přežití patří jednomu devadesátiletému

dědkovi, vydržel šest dnů. Zkuste jej překonat!“ Zamyslel se

a dodává: „Škoda, že vás nemůžeme využít ani jako dárce

orgánů, jste staré živé mrtvoly! Uhnete nám ze slunce,přes

tanete užírat chleba.“

Mávl rukou. „Na viděnou zítra!“ A odešel.

Vzápětí potom kolem ostrova v dostatečné vzdálenosti od

řeky vyrostly ocelové kůly, vyjely z podzemních úkrytů jako

atomové rakety ze sil, doplnil je drátěný jiskřící plot, plnýelek

třiny. Zvenku jej obcházeli strážci vyzbrojení samopaly.

Roman klopýtal, pohyboval se opatrně, aby se neprozradil,

na vrcholek ostrůvku, odkud se rozhlédl. Zklamaně si vzdychl,

okolí bylo obklíčeno plotem, ostrahou a řekou. Povrchostro

va tvořila řídká tráva doplněná bylinami, možná jedlými, jak

říkal dlouhán Vaněk. Nikde neviděl nádrž s pitnou vodou. Není

tedy divu, že tady nikdo dlouho nepřežije.

Vrátil se do skupinky přestárlých mužů. Jedni leželi na

zádech a zírali do oblačného nebe, druzí se převrátili nabři

cho, lízali písek, kamínky a zeleň, další se stočili do klubíčka,

podobali se embryím v lůnu.

Roman poznal, že žádný z nich nemá sílu bojovat. On ale

musí odsud! Romana už dávno čeká doma na jeho příchod.

Určitě se o něj bojí!

Hledal slabiny, kudy by mohl uniknout. Došlo mu, že bez

tmy se neobejde, počká tedy na noc.

S tmou mezi obyvatele ostrova vklouzl chlad. Drkotali zuby,

nikdo nepromluvil. Ztratili naději, zmizela chuť žít.

13


Roman si všiml, že za plotem přes noc zůstává jen dvojitá

ostraha, každý z ozbrojenců obchází půlku ostrova, setkávají

se dvakrát na obou stranách. Obejít polovinu ostrova trvá

každému z hlídačů necelých deset minut. To by mohlo stačit!

Plán je jednoduchý, pronikne skrz plot, na jedné straně

zlikviduje ostrahu, přitom mu zůstane dostatek času na to, aby

doplaval ke břehu, než si někdo něčeho všimne.

Podle hvězd Roman hádal, že se noc překlopila přes půlnoc.

K bzučícímu plotu se raději doplazil, ačkoliv tušil, že jej stejně

nikdo nesleduje, ozbrojenci si byli příliš jistí bezmocností

starochů. Jak ale překonat plot plný elektřiny? Scházelalopat

ka, prsty při hrabání lámal silný tlak ztvrdlé půdy a ostré hrany

kamenů. Po dlaních mu tekla teplá krev. Když mu podruka

ma několikrát zapřekážela velká pamětní medaile visící na

krku, napadlo ho celkem jednoduché řešení. To je lepší než

lopata!

Díra k podlezení plotu musela být dostatečně hluboká, aby

se ani kouskem těla nedotkl drátěných ok nabitých elektřinou.

Průlez na druhou stranu vyhrabal za necelou hodinu. Vylezl

tam celkem přesně. Když se náhle objevil po boku ozbro

jence, povšimnul si, jak se mu údivem protáhl pohled. Kopem

do kolena ho srazil k zemi. Muž ale vyskočil a chytil Romana

za hlavu. Začali se škrtit. Silný tlak na Romanův obličejzpůso

bil, že latexová maska se dala pomalu do pohybu. V jedné

chvíli se odlepila úplně. Ozbrojenec s cizí tváří v rukách vyjekl

překvapením. Přesným úderem na ohryzek Roman další výkřik

zarazil. Chlap chroptěl, dusil se na zemi, blížil se k smrti.

Roman nezaváhal, skočil do vody a plaval ke břehu.

Spolehlivě ho vedla světla z pobřežních uliček a domů

nedalekého města.

Právě vylézal z vody, když zaslechl výstřel a vysoko nad ostrov

i hladinu řeky se vzneslo signální světlo na padáčku. Je

prozrazen! Strhal ze sebe zbytky gumového přestrojení. A teď

14


utíkat, a to hodně rychle. Než odhalí, pokud vůbec, jehoiden

titu, bude doma.

Opustil nábřeží a ocitl se na ulici plné světel, nočníhoživo

ta a tramvají. Ano, koleje by mohl využít k rychlé dopravě

k domovu.

Na tramvaj nemusel čekat dlouho. Klesl na sedačku, a teprve

po chvíli si uvědomil, že si od něj cestující odsedávají. Z jeho

oblečení kapala voda, tvář pokrývaly kapky bláta. To je jedno!

Zanedlouho tramvaj míjel a předjížděl vůz s majákem. Roman

se už naučil být opatrný. Zvlášť když se za sklem mihlapově

domá tvář! Co když?! Co když ho mohou sledovat? Ale jak?

Medaile. Roman nebyl naivní, třeba v sobě ukrývá gps?! Stáhl

ji z krku a položil na sedačku.

V dálce skrz přední okno tramvaje, směrem k další zastávce,

zpozoroval, že na kolejích stojí policisté. Nepřemýšlel, a jednal.

Vrhl se k zadní části vozu, násilím otevřel dveře a za jízdy

vyskočil. Díky bohu, dopadl na nohy, nic si nepolámal!

Okamžitě se ztratil v uličkách.

Činžovní dům, kde Roman bydlel, se topil ve tmě. Co kdyby

už ale byli i tady? Znovu v něm promluvila ostražitost.Nepočí

tal s tím, ale... Co tedy podnikne? Hbitě vyzvedne dceru

a někam se ukryjí. Nechtěl se spolehnout na náhodu, znal

slabiny domu i svého bytu, takže nejdřív vylezl pohromosvo

du na střechu krajního vchodu, nahoře přešel nad prostřední

vchod, a protože bydleli až v nejvyšším patře, ze střechy se

spustil na balkon. Choval se jako šelma. Část okna v dětském

pokoji skrývala drobnou tajnost, o které věděl jen on. Stačilo

zatlačit na přesné místo a domov se stal lehce přístupným.

Závadu Roman neponechával záměrně, spíše byl líný ji

odstranit, a teď mu možná zachrání život!

Tiše vklouzl do dětského pokoje, téměř shodil televizi ze

stolku. U postele stál invalidní vozík, slyšel oddechovat dítě,

rozpoznal Romanu díky drobné siluetě a třpytícím se dlouhým

vlasům. Je v pořádku!

15


Ne, ne, budit ji nesmí! Raději si prohlédne byt, jestli je

bezpečný. Nevěřil, že by ozbrojenci dokázali tak rychle odhalit

jeho identitu a spojit ji s dědou.

Dostal žízeň, vstoupil do kuchyně, aby se napil vody, vtom

se náhle v místnosti rozsvítilo světlo. U stolu seděl Karel

Valášek a mířil na něj pistolí.

„Překvapení,“ řekl klidně.

Roman se cítil zaskočený. Co má dělat? Utíkat? Zbytečné.

Zápasit? Jak?

„Dobrý večer, pane Romane Králi,“ zašklebil se Valášek.

Když se nedočkal odezvy, pokračoval. „Vy jste nám ale dal!

Takhle nezodpovědně kazit náš podnikatelský záměr! To je

z vaší strany opravdu kruté.“

V Romanovi bloudí myšlenky, hledá východisko ze situace.

Jak se dostat k Valáškovi co nejblíže?!

„Asi byste rád věděl, jak jsem vás odhalil, co?“ Valášek se

pousmál. „Myslel jste, že nezkontrolujeme otisky prstů?

Čiperného stařečka nahradil mizerný herec! Nebojte se, na

ostrov se nevrátíte. Jste nepřítel státu.“ Souhlasně kývnul.

„Co teď s vámi?“ Snad čekal na návrh řešení. „Půjdete

s námi, nebo proti nám?! Dobře si rozmyslete odpověď.“

Roman odmítavě zakroutil hlavou. Přiblížil se ke stolu.

„Tušil jsem to,“ řekl Valášek, „a podle toho i zařídil.Zametu stopy.“

Roman kopl do stolu, dřevěná hrana tvrdě narazila do prsou

sedícího dlouhána. Skok a Roman je u něj. Uchopil ho za krk.

Valášek se zvedl, brání se jednou rukou, druhou s pistolí míří

k Romanovu boku. U jeho pasu Roman zahlédl vojenský nůž.

Rychle uvolnil jednu ruku, vytrhl zbraň a nezaváhal, vrazil ostří

hluboko do Valáškovy hrudi. Současně zazněl výstřel. Roman

těsně pod žebry ucítil žhavou bolest. Oba rváči padají napodlahu.

„Nás nezničíš,“ sýpe Valášek. Roman omdlel. 16

Přes okno se do kuchyně prodíralo ranní slunce, když se

Roman probral. Na zádech vedle něj leželo mlčenlivé tělo.

Mrtvý dlouhán Karel Valášek.

Roman stěží vstal, v boku měl snad vraženou jehlu. Podivil

se nad tím, že žije. Včerejší události proletěly před očima

světelnou rychlostí. Končily zastaveným stop záběrem, který

se jmenoval Romana.

Ručkoval po zdi, mířil do dětského pokoje.

Romana ležela na boku, zády ke dveřím a čelem ke stěně,

přikrytá péřovou dekou se vzorkem psíků. Ještě spí? Probudím

ji jemně, přemýšlel Roman. Lehounce se posadil na okraj

postele, dřevěná kostra nezavrzala, matrace se anineprohnu

la. Pohladil ji po vlasech. Cosi lepkavého se zachytilo na

bříšcích prstů. Chytil Romanu za ramena a pootočil ji k sobě.

Zašklebila se na něho hluboká rána z podříznutého hrdla.

Proboha! Roman se roztřásl, dech i srdce kmitají, hlavu dcery

vložil do klína, byla lehká a volná jako vítr v zimě.

Najednou se z ničeho nic zapnula televize. „Hlásíme se vám

z organizace Ráj důchodců,“ mluví redaktorka. „Rozjásané

tváře našich starých spoluobčanů svědčí o jediném, že všichni

na Císařském ostrově doslova překypují štěstím...“

Kdo přístroj vůbec pustil? zarazil se Roman. Podíval se ke

dveřím pokoje. Pochopil, že je o něm už rozhodnuto.

17

Vladimír Procházka

Narodil jsem se před více než padesáti lety. Žil jsem

v Březové u Sokolova. Otec dělal na železnici,

matka na úřadě, peněz bylo málo, a tak jsemvystudoval vojenské gymnázium a následně

medicínu. Chtěl jsem dělat gynekologii, ženské

(pohlaví) mě odjakživa přitahovaly(o), ale nebyl to

pro armádu obor právě nejvhodnější... Skončil jsem u chirurgie. A je to krásná, i když náročná, profese. Dnes už působím v civilu. Žiju s rodinou v Plzni. Dočkal jsem se své dlouhovlásky a ta mi dala dvě děti - kluka a holku. Pomalu mi přerostly přes hlavu a já začínám šedivět. S uměleckou literaturou a psaním mě seznámil můj kamarád Láďa (naposledy jsme se viděli, když nám bylo patnáct let, škoda!). Spolu jsme prožívali nejrůznější dobrodružství a on mě prakticky ukazoval, že je jde prostě a zajímavě dávat na papír. Zaklíčování prožitků do obyčejného papíru pomocí obyčejných písmen jsem dlouho považoval pro mne za nepřístupný ostrov. Psát jsem si troufl až v pětadvaceti. Thrillery jsou taková bokovka. U nich se ale hned pozná, jestli něco umíte, nebo ne. Thriller je spravedlivý k autorům i ke čtenářům. Proto si jej vážím. Nedá se obelhat. 18

Druhá povídka Petr Jeník

Nemoc doktora Galéna

1.

Přešlapoval uprostřed nástupiště metra Smíchovské nádraží

a pozoroval lidi stojící či procházející kolem něj. Cítil se mocný,

protože nikdo z nich netušil, jak blízko má díky němu k smrti.

„Nepřekážej, tlusťochu!“ Mladík s červenou kšiltovkou do něj

strčil. Měl by mít úctu ke stáří. Hm, vždyť je mi teprve pěta

čtyřicet! povzdechl si doktor Josef Galén. Chápal ovšem, že

vzhledem ke své tloušťce vypadá starší. Doma kluka slušnosti

moc neučili a ve škole mu dávali instantní vzdělání bezmorál

ního rozměru. Jak rád by mu Josef dal pěstí do zubů, na to ale

nemá dost sil, navíc se dokonce i bál.

Již několik dnů tušil, že se kolem něj stahuje policejnísmyč

ka, svědčila o tom řada podivných událostí. Přesto doufal, že

druhá strana pochopila, že on je chodicí bomba, že se k němu

neodváží přiblížit, natož zaútočit, a že mu prostě všichni dají

pokoj! Snad jim to naznačil dostatečně jasně: pokud horoz

zlobí, pustí smrtící virus do metra a přes něj zaplaví celé město.

Aniž by chtěl, oči spustily rychlé mrkací pohyby, zmateně

a rozpačitě se rozhlíží. Nenávidí ty prázdné pitomé obličeje!

Povznáší se nad jejich kolotočem každodenního pachtění

v mantinelech spánku, práce, piva, televize, v lepším případně

zlatavého mamonu či sexuálního chtíče. Takový druh života

mu připadal podřadný a nedůstojný. Nerozuměl lidem, nikdy

je nechápal, stádní uspořádání života by ho unavovalo.

Kdyby Josefu Galénovi v dětství někdo prozradil, že skončí

jako masový vrah, nevěřil by. Přesto se cítil dokonale nevinný.

Byl to skromný muž, všem vždy vyhověl, poslouchal, plnil vůli

a přání cizích, přitom jeho se nikdy nikdo nezeptal, co chce,

19

po čem touží, co cítí, o čem sní. Není proto divu, že nastal čas,

kdy společnost musí všechny dluhy splatit.

2.

Josef prožil téměř ideální dětství. Měl chytré rodiče, otec byl

obvodní lékař, matka učitelka na základní škole. Přesto už

jako dítě pozoroval rozdíly mezi sebou a jimi.

Otec měl svalnaté tělo a racionálního ducha, chtěl budovat

Josefovu zdatnost ve sportu. Hrávali spolu fotbal, chodili

střílet z pistole, ale nedařilo se. A když mu otec několikrát

míčem rozbil nos a Josef netrefil terč ze vzduchovky ani

z dotekové vzdálenosti, od podobných aktivit po tichédomlu

vě ustoupili. Díky tomu mezi nimi vyrostla chladná zeď.

Matka ve svém povolání učitelky nijak nevynikala, příliš

netoužila rozsvítit v dětech touhu po vzdělání, zlomila nad

nimi hůl po několika letech praxe. Pozornost spíše přitahovala

štíhlou postavou modelky a velkýma hnědýma očima

posazenými blízko sebe. Josef, dívaje se na sebe do zrcadla,

mezi ní a sebou nenacházel ani jediný spojovací znak. On

prostě vypadal jinak: byl rozložitý, široký, a stále tlustší. Jedldět

ské porce, několik týdnů i hladověl, a přesto přibýval na váze.

Podivný závěr, který navenek Josef silně potlačoval,vyzní

val už během dětství dost radikálně: táta nemůže být můj

táta, máma nemůže být moje máma. Chovali se k němu

divně, odtahovali se, scházela pravá rodičovská vřelost, to

všechno v sobě Josef cítil. Nebylo proto divu, že sedomní

val, že byl adoptovaný. V bytě prohledal všechny skrýše, aby

pro své tvrzení našel důkazy. Marně. Tušené tajemstvínero

zlouskl ani při přebírání občanského průkazu, ani z nená

padných dotazů, zda jeho rodný list je pravý. Jsemadopto

vaný? neodolal a zeptal se jednou otevřeně matky. Proč si

to myslíš? Nemáte mě rádi tak jako vlastní dítě. Mýlíš se,

Josífku, já tě miluji takového, jaký jsi, řekla matka.

20



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist