načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: 1. antologie českého hororu - kolektiv autorů

1. antologie českého hororu

Elektronická kniha: 1. antologie českého hororu
Autor:

O jedinečný počin usiluje nakladatel 1. antologie českého hororu. Rozhodl se najít 100 českých Kingů („královské jméno“ odkazuje na Mistra světového hororu Stephena Kinga). V prvním ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Ladislav Kocka
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 108
Rozměr: 18 cm
Úprava: svazků
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-904-8911-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

O jedinečný počin usiluje nakladatel 1. antologie českého hororu. Rozhodl se najít 100 českých Kingů („královské jméno“ odkazuje na Mistra světového hororu Stephena Kinga). V prvním díle povídkové řady (v přípravách je už ale 2. antologie, která vyjde 21. 02. 2012…) se představují nejúspěšnější autoři, kteří publikovali své povídky v unikátním časopise Král Horror, například Otomar Dvořák, David Nedoma, Michal Černý a další. Autoři považují horor za umění, nikoli jen za zábavu s „potoky krve“. Horor pro ně není jen žánrem, který ve čtenáři rozechvívá jeden ze základních pocitů, totiž pocit strachu. Myslí si, že může být něčím daleko víc – třeba určitým druhem zrcadla, jež nám ukazuje temnější část naší duše, tu, kterou si obyčejně nepřipouštíme, ale kterou překonáváme až tím, že se jí postavíme tváří v tvář.

Předmětná hesla
* 21. století * 2011-2020
Česká povídka -- 21. století
Horory -- 21. století
Související tituly dle názvu:
Danse macabre Danse macabre
King Stephen
Cena: 299 Kč
Šumavský upír Šumavský upír
Švandrlík Miloslav
Cena: 375 Kč
Černá křídla Cthulhu Černá křídla Cthulhu
Joshi S. T.
Cena: 269 Kč
Koktavé strašidlo 3 x 100 hororů - kniha III. Koktavé strašidlo 3 x 100 hororů - kniha III.
Švandrlík Miloslav
Cena: 309 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ISBN 978-80-904891-5-8


1. antologie

českého hororu

povídky


Věnováno

Edgaru Allanu Poeovi

(1809 – 1849)

„To je všechno, co vidíme, nebo se zdá,

ale sen ve snu?“


6

Horor jako umění

Před lety vycházel na českém mediálním trhu jedinečný časopis

Král Horror. Hned od prvního čísla upoutal pozornost všech přátel

napínavých a strašidelných příběhů. Vytvořila se kolem něj skupina

autorů, která dávala veřejnosti své vlastní výtvory s tím, že

připravují vydání největší 1. antologie českého hororu.

V řekách uplavalo hodně roků, než se toto společné přání

naplnilo. Teď jsme v cíli - držíte v rukou první společné dílo, výběr

z nejlepších povídek, které v Králi Horroru byly otištěny.Vychutnej

te si díla autorů těchto jmen (někteří nám ve světě i zmizeli, ozvěte

se): Petr Jeník, Vladimír Procházka, Milan Ladko, Zdeněk Hlaváček,

Radomír Chyba, Luboš Štěrba, David Nedoma, Michal Černý, Petr

Boček a Miloslav Zubík, Milan Kalina, Otomar Dvořák.

Povídky vycházejí ve stejném znění, jako tomu bylo v časopise,

včetně portrétů autorů, které se trochu upravovaly. Nepochybujte

o tom, že uplynulé roky neubraly nic na jejich kvalitě. Ba naopak.

Navíc - všichni autoři patří do kategorie těch, kteří považují horor

za umění, nikoli jen za zábavu s „potoky krve“.

Nejlépe výše uvedenou skutečnost kdysi v časopise „definoval“

Luboš Štěrba: „Osobně jsem přesvědčen, že horor není jen

zábavou a žánrem, který ve čtenáři rozechvívá jeden ze základních

pocitů, totiž pocit strachu. Myslím, že může být něčím daleko víc.

Může být určitým druhem zrcadla, co nám ukazuje temnější část

naší duše, tu, kterou si obyčejně nepřipouštíme, ale kterou

překonáváme až tím, že se jí postavíme tváří v tvář.“

Je mi moc líto, že se do antologie nedostali všichni autoři, byli

také skvělí, připomenu aspoň jména: Vladimír Sokol, Lukáš

Potužník, Aleš Richter, Dagmar Bergerová, Jiří Šedý, Václav

Kalousek, Jan Gál, Monika Horská, a další. Ani oni však nemusejí

lkát, podívejte se na stranu 106, v přípravě je již 2. antologie

českého hororu...

Přeji Vám příjemné lehce mrazivé čtení.

Ladislav Kocka

nakladatel


První povídka Petr Jeník

Smrt ve třech obrazech

Smrt existuje. Nesmějte se mi. Viděl jsem ji a dokonce jsem s ní

i mluvil. Podobá se dívce s vlasy barvy slámy krátcezastřižený

mi, na jedné straně je má volně spuštěné, na straně druhé

jsou zastrčené za ucho. Vytvořenou zvláštní nesymetričnost

obličeje zvýrazňuje bledost hladkého čela a vystouplých lícních

kostí.

V takové podobě jsem Smrt spatřil poprvé. V dětství jsem

pravidelně trávil každé léto u dědy a babičky. Prožíval jsem

tam nesčetná dobrodružství. Jednou jsme s dědou Josefem

a sousedem Jaroslavem káceli kaštan. Mohutný strom

překážel výstavbě plotu, a tak musel pryč. Kaprovka se jen jen

míhala v rukách obou mužů, spolehlivě přerušovala nit života

listnáče. Pak se zasekla. Strom se bránil. Chlapi pilu uvolňovali

zatloukáním klínů.

Vtom jsem ji uviděl. Stála stranou, jako by jenom náhodou

procházela kolem a zaujala ji činnost obou mužů. Sousedka?

Trochu mladá... Přistoupil jsem k ní. „Nikdy jsem tě tadynevi

děl,“ řekl jsem. „Ty mě vidíš?“ podivila se. Zeptala se na můj

věk. Táhlo mi na desátý rok. Byl jsem na svůj věk poměrně

vysoký, přečnívala mě sotva o hlavu. Mohlo jí být tak patnáct.

Byla drobná, hezky vyvinutá. Hned jsem se do ní zamiloval.

„Blázínku,“ řekla, „já jsem Smrt.“ Má tu práci a ukázala na

oba muže. Co to znamená? Jeden z nich zemře.

Ale já nechtěl. Nevím ani proč – jako kdyby mě někdo píchl

jehlou do srdce. Chytil jsem ji za ruce a pokoušel jsem se ji

odtáhnout pryč. „Blázínku,“ řekla to něžně. Nemůžu ji prý

zastavit. Tahal jsem ji za sukně, klekl jsem si a uchopil ji za

nohy, jako by byla vzrostlá do země. Ani se nepohnula.

7


8


A nebylo to jenom tím, že bych byl slabé dítě. „Můžu tě

porazit?“ zeptal jsem se naivně. Podívala se na mne udiveně,

v očích se jí mihl plamínek ohně, takovou otázku nečekala.

Nedokázala na ni odpovědět.

Dál se všechno vyvíjelo jako ve zpomaleném filmu. Strom

svůj boj prohrával. Muži se opřeli o jeho kmen a každou chvíli

se měl sesunout na jednu stranu. Viděl jsem, jak chlapinapí

nají všechny své síly, tváře jim zrudly, žíly na spáncích div

nepraskly. Kaštan se najednou zkroutil, kmen se pokoušeluni

knout z rukou mužů, těm se dlaně překřížily, toho strom využil

a pomalu se začal otáčet na ně. Soused Jaroslav zazmatkoval,

vytušil, že prohrávají, že je strom přemůže, vzdal to, otočil se

a utíkal pryč. Děda potřeboval uvolnit jednu překříženou ruku,

zkusil to, přehmátl, ale toho kratičkého okamžiku strom využil

dokonale, přemohl ho a tlačil k zemi. Děda se zapřel, tíha

dřeva ho však drtila, už padal na kolena. V poslední chvíli

uskočil. Strom padl jako blesk, těsně vedle dědy, mne a Smrti,

na záda utíkajícího souseda Jaroslava.

Všechno proběhlo tiše, tak nějak pietně. Děda se válel

u pařezu a těžce lapal po dechu, soused ležel s roztaženýma

rukama a nohama, jako kdyby chtěl letět. Bránil mu v tom

kmen kaštanu, sedící na jeho zádech. Viděl jsem, že oči i ústa

měl zavřené, nic neříkal. Smrt se dala do pohybu. Jakoby

vykonávala nějaký svůj tajemný obřad. Pomalu obešla tělo

souseda kolem dokola, obratně se vyhýbala kmenu i větvím

kaštanu. Potom mu přejela dlaní po tváři, prsty vjela do vlasů,

jakoby z nich vytahovala světelné paprsky. Nakonec se otočila

a odcházela. Doběhl jsem ji. Stoupl jsem jí do cesty, vzal za

ruku a do dlaně jsem ji vtiskl na provázku visící kamínek

s obrázkem panáčka. „Já se nedám koupit,“ řekla.

Přesto si kamínek nechala, lehce mne odstrčila a znovu

vykročila.

Zpomalený film mne hodil opět o pár let zpátky, od dětských

9


let, k černé autobusové vzpomínce. Okamžitě jsem věděl, že

je zle, že je někde tady. Kdo? No přece Smrt! Je mi osmnáct,

utíkám ze školy a pokouším se dostihnout autobus. Ten právě

přijíždí na druhou stranu silnice, zleva mi stíní další vůz, a tak,

pokud ten svůj bus chci dostihnout, nezbývá mi, nežpřelét

nout silnici naslepo. Tisícinu vteřiny trvající rozhodnutí a už

letím jako šíp. Doslova záda a paty mých nohou škrtá

obrovský náklaďák. Koutkem oka zahlédnu obličej řidiče,

mění se ve zmačkaný papír. Kde je ale Ona? Aha – tamhle.

Nezměnila se. Je to stále stejná dívenka se slaměnými vlasy.

Kýve na mne prstem jako převráceným kyvadlem, že takto

tedy „ne ne ne“. Jdu k ní. Je to opravdu ona? zaváhám. Na

krku má pověšený můj kamínek s obrázkem panáčka. Vůbec

se nezměnila. Jen obličej má bledší jakoby víc posypaný kří

dou. Ukáže prstem na druhou stranu silnice. Běží tam kluk,

znám ho od vidění, je z „céčka“, nevím, jak se jmenuje. To

snad ne – zkusí ten samý „trik“ jako já? Nabírá rychlost a ---.

„Proč mne nezastavíš?“ zeptá se Smrt. Nerozumím jí.Všech

no se opět zpomalilo. „Nerozumím ti,“ odpovídám zmateně.

Toho kluka sotva znám. „To nic, já se přece nedám koupit,“

a Smrt se usměje. Od kdy se smrt směje? „Už mě nechceš

porazit?“

Na odpověď mi zbývá vteřina, ve skutečnosti se ale táhne

jako hodina. Kluk z „céčka“ vystartuje, uprostřed silnice mu

levá noha vklouzne do výmolu, drobounké zpoždění a nabírá

ho motorka. Řidič i on, oba letí vzduchem, vykonávají složitá

salta jako akrobati, dopadají několik desítek metrů ode mne.

Smrt se zarazí, nakloní se k mému uchu a šeptá mi: „Řeknu ti

tajemství. I smrt se dá porazit.“ Když sklopím oči, dodá:

„Neboj se, za tebou ještě dlouho dlouho nepřijdu.“ Vykročí

k jednomu z těl, ano, je to kluk z „céčka“. Smrt začnevykoná

vat svůj obřad.

Řidič motorky se po chvíli zvedne, opráší se a jde se podívat,

10


co se stalo s jeho strojem. Smrt mi mizí v houfu lidí, kteří

postávají nad tělem mladíka.

Pětadvacet let jsem si dával pozor, den co den jsemzachová

val značnou dávku opatrnosti, abych Smrt nepotkal. Vídával

jsem ji jenom na stránkách novin a časopisů, v televizních

záběrech, přinášejících události, plné bolesti a smutku z válek

i neštěstí. Netoužil jsem po ní, ani nemiloval, jak se mi to stalo

v dětství. Je přece zlá, nemilosrdná a bezcitná.

Když se dění v našem bytě zpomalilo, věděl jsem, že jsem se

před ní neschoval. Už je zase tady! Hrál jsem s Luckou naší

nejoblíbenější hru – na schovávanou. Já jsem pikal v děcáku

a ona se ukrývala v obýváku. Uslyšel jsem jen slabou ránu

a jakoby ptačí pípnutí. Běžel jsem do pokoje. Lucka ležela

těsně pod vysokou skříní, ráda se na ní schovávala. Jednu ruku

měla nataženou, jak se pokoušela nábytku zachytit. Marně.

Byl příliš kluzký.

A v rohu stála Ona. Vrhl jsem se k tomu bezvládnému

šestiletému tělíčku jako blázen. Lucka nedýchala, srdce ne

tlouklo. Pokoušel jsem se o masáž lehkými údery, dýchání

z úst do úst. Zahlédl jsem, jak Smrt na mne kýve, prstem jako

obráceným kyvadlem mně ukazovala, že takto tedy „ne ne

ne“. Vyskočil jsem jako šílený a vrhl jsem se k ní. Uchopil jsem

ji za halenku a cloumal s ní. Křičím: „Vypadni! Ty bestie! Vrať

mi ji zpátky, rozumíš?!“

Do pokoje vletěla z kuchyně manželka Jitka. Chytila se za

hlavu a začala ječet: „Dělej něco, dělej něco!“ Běhala pomíst

nosti, ale Lucky se ani nedotkla. „S kým to mluvíš, ty cvoku?!“

Její hlas – díky zpomalenému filmu – zněl hluboce, ažchlap

sky. „Dělej něco, dělej něco!“ volala dál a spínala ruce. Vteřiny

byly hodinami, to jsem velmi dobře věděl. „Co chceš?“ ptám

se jí. „Já se nedám koupit. Rozumíš? Ty přece víš, že si mě

koupit nemůžeš. Já se řídím jenom –.“ Zarazila se. „Kým?“

vypálil jsem na ni. „Kým? Řekni mi to. Bohem? Osudem?

11


Spravedlností? Vyšší prozřetelností?“

Manželka Jitka mne praštila do zad. „Ty blbče, dělej něco,

nežvaň a dělej něco! Vždyť umírá!“ Odstrčil jsem ji. Smrt se

pousmála: „Moje odpověď by ti nic nevysvětlila. A vůbec: co

by to změnilo na dané situaci? Ulevilo by se ti?“ A bylo vidět,

že chce vykročit. Stoupl jsem jí do cesty. Věděl jsem, že ji

nepustím. Prošla mnou jako slabý vánek.

Smrt pomalu začíná obcházet tělo Lucky. Projel mnouelek

trický výboj, tajemství? Já vím. Já už vím! Běžel jsem do

koupelny, ve skříňce našel žiletku.

V obýváku se mi manželka pověsila na krk. „Dělej něco, ty

hajzle, vždyť umírá,“ pak mě pustila a klesla na kolena.

Smrt již hladila Lucčinu tvář. Rychle jsem řízl, hluboce apřes

ně, na obou svých zápěstích. Smrt už natahovala ruce, aby

svými prsty vjela do vlasů mého, našeho děvčátka, v tom se

zarazila. Otočila se ke mně a v očích jí kmitl plamínek ohně,

takovou reakci nečekala. Nedokázala si ji vysvětlit.

Rukou, ještě před chvílí nataženou nad Lucčinou hlavou, si

sundala z krku na provázku visící kamínek s obrázkempanáč

ka. Položila ji holčičce na hruď. Vstala. Manželka omdlela. Já

ležel vedle ní. Nebyla mi zima, hřála mne teplá krev. Smrt stála

nad mojí hlavou, viděl jsem ji zrcadlově převráceně.

„Proč musíš věci stavět na hlavu?“ zeptala se Smrt.

Nedokázal jsem ji odpovědět, můj jazyk, ústa byly jako z olova.

Aha, teď ji vidím v pořádku. No jo – obchází mne. Klekne si

vedle a lehce mi hladí tvář. Ať už to mám za sebou, myslím si.

Co bude po tom? Co bude ale po tom?

„Tati, kdo je ta paní?“ Lucka se objeví nad mojí hlavou jako

zjevení. Smrt se zarazí. Po chvilce řekla: „Ty víš, jak můžeš

porazit smrt.“ Projela mnou jako teplý vítr.

Probral jsem se v obýváku na zemi. Venku za okny už byla

tma. Vedle mne ležela manželka i Lucka. Klidně oddychovaly.

Podívám se na své ruce. Zápěstí je nezraněné. Sáhnu pod

12


sebe. Au. Co to je? Řízl jsem se do prstu o žiletku. Kapka krve

padla na koberec. Už vím, že smrt může dát i život.

Petr Jeník

Rád se směji, i když k tomu dost často není důvod.

Rád se směji už skoro čtyřicet let. Rád se směji i při

své práci - působím jako obchodní zástupce v Brně.

Řeknu vám, je to někdy pořádné divadlo: zkuste

někoho přesvědčit, ať splní vaše přání, koupí si vaše

zboží, když třeba ani nechce... Nikdy ale nejdu tak

daleko, abych někomu prodával něco „násilím“. To raději složím zbraně a odcházím. Jsem ženatý, máme šestiletou Lucku a holím se holícím strojkem. Od jisté doby... Kupodivu?!

***

Možná se pletu, a pak mi to vysvětlete, ale myslím si, že umění je

o citu, emocích. Samozřejmě je třeba přibrat i další atributy - příběh,

jeho výstavbu, napětí. Rád se ptám svých kolegů spisovatelů:Řekněte mi, jak se vyrábí napětí? Odpoví mi někdo ze čtenářů 1. antologie

českého hororu? Ano, už jsem četl stať o tom, jak se „vyrábí strach“,

bylo to dobré, ale byl to jen začátek. Pojďte vytvořit teoretickézásady dobrého hororu. Dají se vůbec zobecnit, zformulovat? Možná že

jsem fakt idealista, ale já si myslím, že obecné zákonitosti existují -

musí platit i pro dobrou hororovou povídku. Takže: přijmeme(te)

všichni moji výzvu?

13


Druhá povídka Vladimír Procházka

Kamarád

Na konci dlouhé bílé chodby plné ticha mě přivítaly pevné

dveře se studenou měděnou destičkou – doc. MUDr. Otto

Mašek, CSc. Objednal jsem se u něj už před týdnem. Interview

z oboru psychiatrie – to bude pro naše noviny trhák.

Průběh rozhovoru mě příliš neuspokojoval. Přirozeně v to

nepočítám špatně uvařenou kávu... Všechno bylo popisné,

těžké, obecné, abstraktní, jako z akademické knížky. Do

terénu zásadně nechodím nepřipravený, takže jsem se

zpočátku nudil. Doktor Mašek hovořil s nadšením, potrhával

přitom rameny a rozpačitě se usmíval.

Bez konkrétního případu to neuhraju, to jsem si jasněuvě

domoval. Chce to šťávu, zásah do černého, trefu...

Doktor Mašek ovšem váhal. Nakonec opatrně, jako vzác

nost, vyndal ze šuplíku drobný potrhaný zápisník v černé kůži.

„Tento sešítek souvisí s jedním z našich posledních intere

santních případů,“ řekl se zrnkem hrdosti v hlase. „Jde oosm

náctiletého mladíka trpícího schizofrenií... Půjčím vám jej,

i když bych neměl, sub rosa, rozumíte, pod pokličkou. Pevně

věřím, že získané informace nikterak nezneužijete. A ještě

rada odborníka,“ úsměv schoval do dlaně, „neberte tosmrtel

ně vážně, je to psáno poměrně dost sugestivně, podmanivě,

emotivně, lehce se může stát, že těm dojmům podlehnete...

Nerad bych se tady s vámi setkal jako s pacientem...“

To mi stačilo. Autorizaci materiálu jsem dojednal na pondělí.

K ošoupanému zápisníku jsem se vrátil až večer. Zalezl jsem

na gauč, po krk se zachumlal v dece, koflík čaje po ruce,

a s napětím, plný zvědavosti, jsem se pustil do čtení. Venku

zuřil vítr, bušil se vším vztekle do oken, větve stromů kvílely...

14


STŘEDA 24. DUBNA: Dnes jsem se rozhodl začít psát tento

deník. Mám k tomu své důvody. Kdybych je však někomu

pověděl, vysmál by se mi a pomyslel si, že jsem blázen. Ale

k věci...

Jde o mého kamaráda a spolužáka Kvida. Od první chvíle,

co jsem ho poznal, mi připadal zvláštní, takový záhadný. Mám

jakousi podivuhodnou schopnost, vytuším, co jiní v tom

kterém okamžiku cítí... Odkud mám se svými obavami začít?

Například ve škole. Kdykoliv je vyvolaný, tváří se povýšeně,

jakoby ho jakékoliv zkoušení uráželo, bylo pro něhonedůstoj

né, zbytečné. Projevuje se encyklopedickými znalostmi, ale

nejen to, z historie zná takové podrobnosti, detaily, že nad tím

udiveně kroutí hlavou i samotní naši profesoři. Jindy zasezary

tě mlčí nad triviální věcí, vím docela určitě, že schválně, jen tak

řekne: „To já neumím...“ A o přestávce prohodí: „S ním se tak

budu bavit o Darwinovi, vždyť to byl hlupák... ale dříč,oprav

dový pracant, jinak by to nedokázal...“ Nebo při fyzice, když

jsme probírali Einsteinovu teorii relativity, to se dokonce spro

fesorem Lipánkem pohádal. „Líp si přečtěte knihu od George

Morgana, teprve pak Alberta pochopíte!“ křičel na něho.Pro

fesor z toho byl vyšokovaný a stěžoval si řediteli. Nedalo mi to

a vzal jsem Kvida za slovo, jenže v žádné encyklopedii

o Georgu Morganovi nic nepsali. Stejně neúspěšně jsem

dopadl i v různých knihovnách. Zajel jsem si kvůli tomu i do

Prahy. Kdepak, dnešek o takovémto Morganovi vůbec nic

neví. A není ani známo, že by se byl někdy s Albertem Ein

steinem setkal...

PONDĚLÍ 29. DUBNA: Předcházející psaní mě vyčerpalo.

Nejsem zvyklý psát, ani své myšlenky přesně formulovat

a dávat je na papír... Vraťme se ke Kvidovi. Pokoj u rodičů má

dost podivně zařízený. Dvě stěny jsou od podlahy až po strop

plné knih. U volné zdi je stařičký otoman a dva regály po

stranách, u okna přitahuje pozornost ručně vyřezávaný pra

15


covní stůl a židle. Na stole leží pouze drobná krabička

z tmavého dřeva, na jejíž bočních stěnách jsou nakresleny –

sfinga, býk, orel, lev a hlava panovníka, a to způsobem, jak je

zobrazovali staří Egypťané. Jednou jsem se ho zeptal, na co ji

má. Tváří mu přeletěl záblesk úsměšku. „Obsahuje určitě

veškeré vědění lidstva. Je v ní ukrytý můj život...“ Přejel jsem

prstem po hřbetech stovek starých knih zapomenutých

autorů. „O čem jsou?“ Zvážněl. „Ještě toho hodně nevíš...“

A jako zasněný přemýšlel nahlas o problémech existence.

Z mnoha zmatených myšlenek mi ve vědomí utkvěla zvlášť

jedna z nich. Naše tělesná schránka je pro psychiku jen

kabátem, který můžeme kdykoliv vyměnit (pokud to ovšem

dokážeme). Musel jsem se vysmát této naivní představě.

PÁTEK 3. KVĚTNA: Dnes jsem u Kvida, když se kamsi vytratil,

objevil na regálu staré album s celou řadou neobvyklých

fotografií. Na úvodní, zažloutlé časem, byla skupina smějících

se vojáků, nejspíš – soudě podle mundúru – z první světové

války. Hlavně mě upoutal jeden z nich, protože bylzakroužko

vaný. Pozorně jsem si ho prohlédl, ale neshledal jsem na něm

nic pozoruhodného. Zarazil jsem se až tehdy, když jsem zjistil,

že na dalších snímcích byly rovněž zakroužkovány osoby.

Snažil jsem se odhalit, co je spojuje. Situace, věk, profese...

Kdepak, ne ne, samá voda... Až teď – pozor – ano, už to mám,

nemýlím se – všichni mají dva společné rysy ve tváři: na levé

straně vystouplou lícní kost a odstálé ucho. Vtom se Kvido

vrátil. Zrudl a poprvé jsem ho zažil rozzlobeného. „Co si to

bereš?! Nikdo ti to nedovolil!“ Potom se kupodivu dostrych

le uklidnil. „Stejně nic nepochopíš...“ Chtěl jsem mu něco

vmést do tváře, aby si nebyl s sebou tak jistý, že není jen on

génius, ale upustil jsem do toho.

PONDĚLÍ 6. KVĚTNA: Kvida jsem doma nezastihl, otec ho

odvezl do nemocnice, z ničeho nic prý omdlel... Měli sekaž

dou chvíli vrátit, a tak jsem na něj čekal společně s uplakanou

16


maminkou. Ta se upokojovala pomalu. Nakonec serozhovoři

la, vzpomínala na Kvidovy první krůčky, úsměv, pohlazení...

Mě spíš lákalo rodinné album. S mravenčením na zádech jsem

si prohlížel každý obrázek. Najdu klíč... klíč vlastně k čemu?

Kvido jednoroční, dvouletý, pětiletý... snad žádné dítě nemělo

tolik fotografií jako tento jedináček. Všechno vedle... Teď teď,

jakobych něco povědomého zahlédl! Patnáctiletý Kvido

vytahuje z řeky obrovskou štiku, vítr mu pohazuje dlouhou

kšticí... je to vidět docela zřetelně – vystouplá lícní kost

a odstálé ucho. Něco podobného jako bych čekal... Kvidův

otec přijel z nemocnice sám.

ÚTERÝ 14. KVĚTNA: Konečně Kvida pustili z nemocnice.

Bledého, pohublého, jen pohled měl ještě ostřejší... Po celou

dobu návštěvy mě snad ani nevnímal, jen mlčel. Byla to hraná

lhostejnost. Cítil jsem, každičkým nervem, že přemýšlí, šíleně

trápí svůj mozek, hledá řešení jakéhosi mně neznáméhoprob

lému...

PÁTEK 17. KVĚTNA: Plytké řeči, Kvido mluví tiše, nesmyslně,

jako blázen. Nestačil jsem tok jeho fantazie sledovat, alezam

razilo mě, když řekl: „Vážím si tvé schopnosti vciťování, je

obdivuhodná, a nechám si ji...“ Tato věta zazněla jako

varování. Rozhodl jsem se, že Kvida už víckrát nenavštívím. Ze

strachu.

PONDĚLÍ 20. KVĚTNA: Dnes v naší třídě bouchla bomba.

Kvido spáchal sebevraždu. Včera odpoledne bylo jeho tělo

vyloveno z Talorického rybníka. Proč? Rostlo ve mně podivné

vzrušení. Sebevražda. Celá ta tajemná věc mě přitahovala svojí

silnou gravitací. Strýc je doktorem v nemocnici, shodouokol

ností prováděl pitvu. Řekl mi: „Smrt nastala utonutím, svědčí

o tom voda v plicích, žádné známky násilí nebyly zjištěny. Co

je ale zvlášť důležité – ten kluk si zkrátil život tak o dva týdny

– byl na smrt nemocný, rakovina žaludku... Co si nedovedu

vysvětlit, tak to je jeho zrasovaný mozek, jakoby se mu před

17


smrtí v něm přehnal uragán...“

STŘEDA 5. ČERVNA: Nemohl jsem nejít na pohřeb

nejlepšího kamaráda... Nebylo mi ale dobře, děsil mě každý

pohled, hlasitěji pronesené slovo, klepnutí... V krematoriu se

ve mně něco zlomilo, utekl jsem... Večer jsem pocítil

horečku... Třeští mi hlava... 38,5 stupně... O hodinu později už

39 stupňů, hlavu mám jako v ohni, lezou mi v ní rozžhavené

střepy, začínám blouznit... tužku sotva udržím v rukách...

Míhají se přede mnou obludy z pravěku, úplně jasně slyším

jejich hladový řev, kakaové mumie s krátery místo očí na mě

cení své zuby, kat sráží moji hlavu, střílím jako voják ve válce...

Zaslechnu svůj hlas, šíleně křičím: „Nech si toho! Nech toho!

Pusť mě... Prosím...“ Potřebuji zrcátko, ne – mě tak lehce

nedostaneš, jestli se ti ostatní poddali, já ne, rozumíš?!

Nejsem slaboch, a kdybych náhodou prohrával ---, nedám se

znásilnit. Podejte mi zrcátko...

Tím deník končil... Z té hrůzy jsem se přímo zpotil, dneska

18


hned tak neusnu... Na mou duši, jeden by se z toho zbláznil,

doktor měl pravdu, není dobré si to pouštět příliš blízko k tělu.

Přes celou noc jsem si nechal rozsvíceno.

Ráno mě uklidnilo. Vše bylo najednou prosté, méně hrozivé,

nechal jsem se večer přelstít, ale – věru, je to znamenitěnap

sáno... Ovšem o koho vlastně šlo? --- jakákoliv jména chyběla,

nebo byla vymazána? Jen v růžku posledního listu seschová

vala, krčila dvě čísla – 221 a 7. Co s tím? --- Doktor mi nic

neprozradí... Měl bych něco vymyslet. Jediným vodítkem

mohou být ta dvě čísla... Hm, --- co když je 7 čtvrť a 221 číslo

baráku? Podobný způsob číslování se u nás zcela běžně

používá. Za pokus to stojí!

V hledání jsem zběhlý, patří to k mé profesi. Před

oprýskaným činžákem jsem chytil malého okatého kluka. „Jak

ti říkají?“ – „Jarda.“ – „Tak hele, Jardo, nebydlel tady takový

mládenec, no, byl nemocný na hlavu...“ – „Já vím, to byl Jirka

Kolda, už je ale ve cvokárně.“ Zůstal jsem paf. Zaskočilo mě

to, že všechno sedělo. Až jsem se polekal. Proč to vlastně

dělám? K čemu já si hraju na Holmese? Jakou spravedlnost

hledám? Koho chci potrestat, koho zachránit? A proč?

Nejlepší bude hodit své pseudoobjevy za hlavu, neka

zit si víkend, jít za kočkama a po nocích sesmolit ten zatracený

materiál...

„Myslím si, že je to á la bonheur,“ rozplýval se v pondělí nad

článkem doktor Mašek, „jen se mi zdá, že příliš bazírujete na

citacích z toho deníku...“ – „A co když je to pravda?!“ vypálil

jsem od boku. „To jsem mohl předpokládat,“ doktor Mašek

zrozpačitěl, „podlehl jste, pane redaktore... zde je každý můj

argument zbytečný. Copak nechápete šílenost té myšlenky?!

--- Máme tady přece exaktní vědy!“ Nechtěl jsem se nechat

odbýt. „Mohl bych Jirku Koldu vidět?!“ zeptal jsem se přímo.

Doktorovi ruka údivem povyskočila. „Kde jste zjistil jeho

jméno?!“

19


Jiří Kolda seděl uprostřed příliš čisté místnosti a zíral z okna.

Nebyl blázen, ten by se mě nemohl tak klidně zeptat: „Nemáš

náhodou zrcátko? --- Já jsem Jirka, já nejsem Kvido... Půjčte mi

zrcátko. Já jsem opravdu Jirka, Jirka Kolda, a nedám se...“ Ústa

se mu zkřivila bolestí, další slova zemřela kdesi v hrudi. Jako

kdyby uvnitř sebe s někým zápasil. „Jak se jmenoval Kvido

celým jménem?“ nevydržel jsem to. Doktor Mašek zlostně

zašermoval rukama. „Tohle jsme si nedomluvili! Takovéto

extravagance s pacienty jsou přísně zakázány, okamžitěode

jděte! Zneužil jste mé důvěry. Zklamal jsem se ve vás!“

Na chodbě jsem si – jako pro sebe – nahlas povídal. „Kvido

určitě není vymyšlený, ten musí existovat!“

„Samozřejmě, že existoval,“ přitaká mi doktor Mašek,

„jenže bylo rovněž dokázáno, že ty pověstné zápisky, které vás

tolik upoutaly a zmátly, Jirka Kolda napsal ještě před Kvidovou

smrtí, že si je vymyslel, vybájil, vysnil, rozumíte?! O absurdní

myšlence – stěhování duší z těla do těla – už opravdu nechci

nic slyšet! --- Děkujeme za návštěvu, pane redaktore...“

Nedalo mi moc práce zjistit přes známého na městském

úřadu příjmení Kvida. Celé jméno znělo – Kvido Vrba. Takže

deník v ničem nelhal. Nemýlil se dokonce ani v datu a místě

úmrtí Kvida.

Rodiče Kvida byli poněkud zaskočeni, když jsem u nich

zazvonil. Zkroušeným hlasem jsem je poprosil, přirozeně jsem

se předtím stokrát omluvil, o vrácení knížky, kterou jsem jejich

synovi půjčil ještě před tím ---. Ochotně mi vyhověli a vpoko

ji jsem zůstal sám. Přesně odpovídal popisu v deníku Jirky

Koldy. Abych nevzbudil podezření, vzal jsem první knihu, co

mi padla do rukou, hluboko do kapsy jsem zastrčil záhadnou

drobnou krabičku z černého dřeva s malbami sfingy, býka,

orla, lva a hlavy panovníka. Slušně jsem se rozloučil, s drobnou

lží na srdci.

Můj bývalý spolužák s gymnázia, který dál studovalarche

20


ologii, na krabičku vytřeštil oči. Vzrušeně ji ohmatával ze všech

stran, čichal k ní, zkoumal lupou i chemikáliemi, nejraději by ji

slupnul jako pochoutku... „Člověče, kdes to ukradl?! To je

nádhera... úžasné... geniální...“ Přerušil jsem jeho chvalozpěv.

„Zajímalo by mě, zda je to autentický exemplář

a z jakého pochází letopočtu?!“ – „Že je to originál, to

poznám okamžitě! Podle mých zběžných znalostí je z let 1500

až 2000 před naším letopočtem z Egypta. Fakt – řekni naro

vinu – kdes tu vzácnost štípnul?“

Doktor Mašek se tvářil méně překvapeně, když jsem před

něj krabičku postavil, než jsem čekal. Zaskočil mě tím. „Co to

má znamenat?“ otázal se klidně. „Vysvětlete mi, pane dok

tore, jak se obyčejnému českému klukovi dostane do rukou

krabička pocházející z Egypta z let 1500 až 2000 před naším

letopočtem?!“ Doktor Mašek už vůbec nehovořil s nadšením,

ani nepotrhával ramenem a rozpačitě se neusmíval. „Nejsem

vůbec povinen vám něco vysvětlovat! Jen vám chci říct,“

zarazil se, větřil jsem něco nepředvídaného, „že Jiří Kolda

z noci na dnešek tragicky zahynul...“ To mi vyrazilo dech. „Jak

tragicky?“ – „O tom vás rovněž nemusím informovat!“

Takže – konec... Jirka svůj zápas o sebe sama prohrál. Nebo

vyhrál? Vzniklé ticho přesto jiskřilo napětím. Jako špendlík mě

píchla tiše a vážně pronesená věta. „Ještě toho hodně

nevíš...“ Vždyť je to z ---. Pochopil jsem. „Podívejte se někdy

na sebe pozorně do zrcadla, pane doktore...“ Doktor Mašek

seděl strnule, učiněná sfinga. „Všechno je to nesmysl, pane

redaktore, zapomeňte na to,“ řekl studeně. „Máte asi prav

du,“ odpověděl jsem s hořkým knedlíkem v krku. Věděl jsem,

že jsem se nerozloučil s pravým doktorem Maškem... Potvrdil

mi to i pohled na jeho vystouplou lícní kost a odstávající ucho.

21




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist