VLADIMÍR HOLAN
16. 9. 1905 - 31. 3. 1980
Vladimír Holan byl jedním z nejvýznamnějších českých básníků a překladatelů 20. století. Autor intelektuálně náročné reflexivní a meditativní poezie osobitých imaginativních obrazů, nezřídka používající vlastní jazykové novotvary. Je pro něj typická enigmatičnost, spekulativnost, meditativnost, spirituálnost, vědomí tragiky života, pohrdání hedonismem, často lapidární gnómičnost; přístupnost veršů je snížena častými intertextovými, zejména kulturněhistorickými aluzemi. Básník Josef Hora jej nazval "alchymikem slova". Používal pseudonymy a šifry Ivo Holan, Ivo Rol, V. Scarlet, -Dt.-, -h-, H. V., V. H.
Holan se narodil v Praze, roku 1905 se s rodiči přestěhoval do Bělé pod Bezdězem. V letech 1919-1926 studoval na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici, kde začaly jeho první literární pokusy - svou první básnickou sbírku Blouznivý vějíř (1926) vydává jako septimán. O této sbírce, poznamenané poetismem, později hovořil jako o "hříchu mládí". Po ukončení gymnázia (1926) byl přijat jako úředník do pražského Penzijního ústavu, kde byl zaměstnán sedm let. Pak odešel pro nevhodnost povolání a ze zdravotních důvodů předčasně do penze a věnoval se pouze literatuře a poezii.
V letech 1933-1938 působil jako redaktor Umělecké besedy v časopisu Život. V letech 1939-1940 pracoval jako dramaturg Divadla E. F. Buriana.
Po válce odmítl katolickou církev a vstoupil do KSČ, v roce 1946 zveřejnil důvody tohoto kroku v Rudém právu. V březnu ve svém dopisu anglickým intelektuálům obhajoval únorový převrat z roku 1948.
Po roce 1950 ale začal mít problémy s publikováním. To mu bylo povoleno až v 60. letech 20. století, kdy vydával sbírky, které psal tzv. "do šuplíku". Od roku 1948 do roku 1968 bydlel v tzv. Dobrovského vile (po emigraci Jiřího Voskovce získal po něm jeho byt v přízemí, v prvním patře téhož domu na pražské Kampě s ním bydlel Jan Werich).
V roce 1968 byl jmenován národním umělcem. Psát přestal v roce 1977, kdy zemřela jeho dcera Kateřina, jež byla postižena Downovým syndromem.
